Léto je v plném proudu a byť parlament i vláda mají prázdniny, na politické scéně dochází k postupnému množení prezidentských kandidátů a kandidátek. Letos se jim patrně daří víc než houbám: jen za poslední týden přibyli hned dva další. Malíř a skladatel Vladimír Franz a advokátka Klára Samková.

V dobách komunismu kolovala následující anekdota: Víte, kdy se konaly první volby dle komunistického vzoru? No přece v ráji. Bůh stvořil Evu a řekl Adamovi: Na a vyber si! Vtip to byl docela dobrý, ale ne úplně přesný, poněvadž, za prvé, Eva byla živá, z masa a kostí, zatímco volby probíhají jenom na papíře, a za druhé, ač Evu nikdo z nás neviděl, lze důvodně předpokládat, že měla poměrně více předností než předsedkyně normalizačního Svazu žen soudružka Kabrhelová.

Při pozorování současného bujení prezidentských kandidátů se mi tato anekdota často dere na mysl. Nyní je to totiž zdánlivě úplně jiné, neboť uchazečů o Hrad začíná být takřka nepřeberné množství, ale zároveň skoro stejné, jelikož většina z těch, co kandidaturu oznámili (a tedy, v první fázi, vyhlásili tažení za ziskem padesáti tisíc podpisů), patří do skupiny prakticky nevolitelných. Nic osobně proti nim, ale pokud vůbec získají nominační počet podpisů, s velkou pravděpodobností skončí přinejlepším s několika procenty v prvním kole. Volič, který chce svým hlasem volby skutečně spolurozhodovat, má nyní reálně na výběr mezi Janem Fischerem a Milošem Zemanem, o moc pestřejší jeho možnosti zatím nejsou, zvláště když Jan Švejnar, jehož Miloš Zeman nedávno v preferencích odsunul na třetí příčku, dle sociologických šetření přitahuje typově stejný okruh voličů jako Jan Fischer.

A jsme zase skoro v ráji. Vlastně v něčem lepším než ráj, neboť máme o možnost víc. Tvořil-li však dle červencového šetření agentury Factum Invenio součet hlasů pro Jana Fischera a Miloše Zemana zhruba čtyřicet procent, znamená to též, že plus mínus polovina voličů je v podstatě odsouzena k výběru menšího zla, jemuž bude čelit ve druhém kole. Tedy k rozhodování dle vzoru: Chceš Adame Evu tlustou, nebo hubatou?

Hejno ostatních, procentuálně zatím spíše marginální kandidátů, trochu připomíná takzvané olympijské turisty, tedy sportovce, kteří se zdánlivě ušlechtile řídí Coubertinovým heslem: "Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se." Jde zpravidla o reprezentanty malých zemí, jež mohou využít určitých kvót a vyslat své zástupce, i když ti pak kvůli své faktické výkonnosti končí hluboko v poli poražených. Nicméně řadu "olympijských turistů" bychom nalezli i ve výpravách sportovních velmocí. I oni se pak totiž mohou pyšnit hrdým titulem "olympionik", což znamená aktivní účastník her, kdežto původně, ve starém Řecku, tento titul příslušel pouze vítězům.

A cožpak teprve výraz "prezidentský kandidát", ten má zvuk minimálně na úrovni "olympionika", ba spíše ještě honosnější. I proto asi prezidentské volby přitahují řadu lidí, které bychom mohli označit za "prezidentské turisty".

Uvedený příměr však trochu kulhá podobně jako v úvodu citovaná anekdota. Ve sportu lze skoro vše objektivně změřit, v politice nikoliv. Svědčí výše či níže podpory o skutečných schopnostech daného kandidáta? Jsou voliči těmi nejlepšími rozhodčími? Sotva, avšak pokud tento emotivní a nepříliš kompetentní sbor nahradíme nějakou domněle erudovanější porotou, skončíme v diktatuře.

Podstata problému je pěkně vidět na Vladimíru Franzovi. Upoutá především zevnějškem, v jeho případě tetováním. To zdůvodňuje různě, v kontextu prezidentské volby zaujme hlavně jeho výrok z roku 2006 pro časopis Týden: "Pro tetování jsem se rozhodl proto, že se mi to líbí a myslím si, že je možné opticky ze svého těla vytvořit objekt na pomezí virtuální reality. Je to zároveň i druh sebeironie a pomsta za smrtelnost a nedokonalost. Rozhodně to však nedělám z nějakého vzdoru." Vida, hned už lépe chápeme, proč se Vladimír Franz možná vrhá do politiky: moderní politik televizního věku je totiž též spíše optickým objektem "na pomezí virtuální reality", představitelem užitého bodyartu.

Voliči však patrně budou s profesorem Franzem rychle hotovi: většina ho ocejchuje jako "potetovaného blázna", část lidí si pomůže sofistikovanějšími argumenty, že by prezident přece jen neměl strašit děti či vyvolávat v zahraničí větší pohoršení než Václav Klaus. Přesto je Vladimír Franz zatím kandidátem nejzajímavějším a nejvíce inspirativním, neboť již jen svou vizáží nastoluje otázku vztahu vnějšku a vnitřku, formy a obsahu. Nejen u sebe, ale i u jiných.

A též u samotného úřadu prezidenta, poněvadž i ten je svého druhu virtuální realitou. Lidé si do něj promítají především různé city a emoce, skutečné pravomoci hlavy státu by valná část voličů patrně nedovedla vyjmenovat. Prezident je u nás takovým republikánským konstitučním monarchou, panem králem, a tedy institucí zčásti pohádkovou, ba skoro nadpřirozenou. A tudíž i mimořádně přitažlivou. V kampani se tak ještě pravděpodobně dočkáme ledasčeho, jen zdravého rozumu asi nikoliv.