A opět jsou podezíráni z toho, že chtějí jen pro sebe ukrást slunce...

Tak jsme se na konci minulého týdne od předsedy vlády dozvěděli, že „zájmy lidí s průměrnými příjmy nehájí miliardáři, ale sociální demokracie“. A že to tak bude i v budoucnu. Je nám pochopitelně známo, koho konkrétního tím Bohuslav Sobotka myslel, avšak obecně je tento jeho výrok dost smutný a nešťastný.

Mezi námi – ono by se mezi sociálními demokraty miliardářů asi moc nenašlo, ale milionářů zcela jistě hodně. A nic proti těm, kteří si svými schopnostmi a poctivým podnikáním dovedou miliony vydělat. Leč veřejné odsuzování bohatých tu již kdysi bylo. Mám obavy, aby se nám to opět nějak nezvrhlo, abychom opět nevyzývali k nenávisti.

Bohatí lidé, zejména ti velice bohatí, byli a budou občas předmětem zpochybňování. V rámci třídního boje, který dodnes uznává minimálně 26 členů Poslanecké sněmovny (KSČM), podepsali v roce 2013 jejich zástupci text Iniciativy evropských komunistických a dělnických stran. V textu se mimo jiné píše, že Evropská unie je imperialistickým blokem, který je v rozporu se zájmy dělnické třídy a lidových vrstev.... „Analyzujeme Evropskou unii jako evropské imperialistické centrum, spojence USA a NATO, podporující jejich agresivní plány,“ píše se tam také.

Paradoxně politici z opačné strany spektra považují Evropskou unii za instituci prolezlou neomarxismem. Takže se to na nás hrne ze všech stran. Ještě aby neměl Miloš Zeman u Sobotky „další průšvih“, když pojede v dubnu za miliardářem Donaldem Trumpem.

Josef Hlávka

Jsou a byli miliardáři, kteří pečovali o veřejné blaho a pomáhali „lidem s průměrnými příjmy“, seč mohli. Vyučený zedník a evropsky proslulý architekt Josef Hlávka (1831 – 1908) nám i Rakousku zanechal nádherné stavby. Pražská porodnice U Apolináře je dodnes obdivována nejen architekty, ale i lékaři. Díky němu mohli svobodně tvořit spisovatelé, malíři skladatelé a básníci, jakými byli Dvořák, Vrchlický, Sládek, Aleš, Hynais, Brožík nebo Švabinský. Díky němu nebyl po povodni zbourán Karlův most, jemu vděčíme i za Myslbekova sv. Václava na Václavském náměstí nebo za vznik Akademie věd. Nadacím a spolkům věnoval Hlávka ještě za svého života téměř dva miliony korun, což je na dnešní poměry těžko představitelná částka. Mimo jiné byl prvním českým mecenášem, který podpořil brněnské vysoké školství.

Ano, vím, že mecenášství není řízení státu, ale i lidé, kteří mají hodně peněz získaných důvěryhodným způsobem, nemohou být z řízení státu předem a obecně vylučováni. Zrovna tak, jako se nikdo nemůže pasovat do jediného zastánce lidí „s průměrnými příjmy“, protože již ten samotný termín je nesmysl a svádí. K čemu? To radši nepíši, protože jsem si při tom vzpomněl na Annu a Toníka.

Salomon Mayer von Rothschild

Před 170 lety, v roce 1847, byl v Brně založen technický německo-český ústav, když 13. září 1849 byli císařem jmenováni první profesoři. Zřízení ústavu schválil ještě císař Ferdinand I., uherský a český král V. (1793-1875), když předtím povolil jistému miliardáři, aby založil finanční nadaci sloužící ke zřízení tohoto ústavu. Takové byly tehdy pořádky. Oním miliardářem nebyl nikdo jiný než vídeňský bankéř baron Salomon Mayer von Rothschild (1774-1855), jeden z pěti synů zakladatele rodu Rothschildů Mayera Amschela Rothschilda (1744-1812), původním jménem Bauer. A tento muž byl mimo jiné také duchovním (a později i finančním) otcem první dráhy s parním provozem ve střední Evropě. Nám se to dnes bude zdát směšné. Avšak nepřátel dráhy, zejména z řad silničních dopravců, bylo velice mnoho. Někteří dokonce argumentovali tím, že když bude chtít Vídeň přepadnout nepřátelské vojsko, bude moci jednoduše přijet vlakem. Takže k prosazení parní železnice musel baron Rothschild vynaložit dost energie. A věděl také, že v budoucnu bude hrát stále vyšší a vyšší roli rozvoj techniky. Proto také ono učiliště.

Trochu v té souvislosti odbočím. Letos si také připomínáme 160 výročí úmrtí jednoho ze zakladatelů industrializace severní a východní Moravy, Franze Xaviera Riepla (1790-1857). Ač z rodiny s „průměrnými příjmy“ (tatínek byl stavební inspektor v rakouském Grazu), vystudoval báňské řemeslo v Baňské Štiavnici na Slovensku a zasloužil se mimo jiné o rozvoj hutnictví v Pobeskydí (Frýdlant nad Ostravicí) a samozřejmě v Ostravě. Málokdo ví, že v roce 1819 zpracoval jako první geologickou mapu Čech. On byl také autorem myšlenky železničního spojení Vídně s Haličí a s Ostravskem. Jenže bylo třeba vědět, jak vše nejlépe udělat. V letech 1830 až 1835 ho Salamon Rothschild dvakrát na své náklady poslal do Anglie, aby zde studoval stavby železnic a hutnictví. A tak, i díky Rieplovým doporučením, mohla být v roce 1835 započata výstavba železnice Vídeň-Krakov, kterou využíváme dodnes. Riepl vytyčoval její trasu.

Sedm měsíců po smrti barona Rothschilda, dne 1. března 1856, byl zahájen provoz na celé hlavní trati Severní dráhy císaře Ferdinanda Vídeň – Krakov. A za to mu musíme být vděčni, byť byl miliardářem.

V roce 2010, v rámci parlamentních voleb, jsme si v Ostravě mohli prohlédnout billboard s fotografií sociálního demokrata Zaorálka, která byla doplněna heslem „lepší budoucnost pro obyčejné lidi“. Což je něco podobného, jako to o lidech s „průměrnými příjmy“. Uplynulo od té doby sedm let a stále stejná písnička.

Může snad někdo přesně definovat rodiny s průměrnými příjmy? Znám lidi z okrajů sociálních spekter, kteří mají naopak nadprůměrné příjmy - díky politice, kterou „úspěšně“ provozuje jistá sociálně demokratická ministryně. Znám lidi, kteří mají více než nadprůměrné příjmy - díky mnoha zpackaným “privatizacím“, jakou byl například prodej OKD. A nesvádějme to prosím pouze na Bakalu.

Z toho, že někteří snad patříme mezi „obyčejné lidi“ nebo mezi lidi „s průměrnými příjmy“, by se dalo dovodit, že stačí zvyšovat důchody, minimální mzdy a stále ze státního přidávat i tam, kde to není třeba, nebo i tam, kde to nechceme. A my obyčejní lidé bychom měli být vděční. Jak jsou na tom lidé neobyčejní, to mi moc jasné není.

Jenže my potřebujeme také jinou politiku. A to takovou, aby lidé mohli uchopit svoji existenci do vlastních rukou. Aby bylo řečeno, že především oni se musí přičinit, k čemuž jim budeme vytvářet podmínky. Ale to vůbec nemá nic společného s paušálním přerozdělováním zdrojů, které tady bohužel (nebo snad bohudík) stále jsou. A v tom momentu si kladu otázku, jak může někdo suverénně tvrdit, že jedině oni jsou schopni hájit mé zájmy, když vůbec netuší, jaké ty mé zájmy jsou. Vedle toho existuje samozřejmě konkrétní dávka potřebné solidarity nás všech s těmi, kteří z nejrůznějších důvodů nemohou. To do toho nepočítám.

Podtitulek tohoto textu evokuje jednou pohádku Jiřího Wolkera. V jeho době a ještě desítek let později byli nepřátelé lidu jasní. Boháči. Ti to s obyčejnými lidmi nebudou nikdy myslet dobře. Běhá mi z toho mráz po zádech. Tak ono to stále platí?

A tak se ptám. Co demokracie? Ta je vedlejší?