Kuriozní! O jedné z nejzpolitizovanějších polistopadových vlád, o Tošovského kabinetu, budou žurnalisté stále dokola psát jako o „úřednické“. Myslím, že se jedná o jedno z největších matení pojmů. Úřednická vláda by neměla určitě dělat zcela zásadní kroky, k nimž nemá politický mandát. Prodejem šestatřicetiprocentního státního podílu v IPB Saluce, dceřiné společnosti japonské banky Nomura, půlroční úřednická vláda exguvernéra ČNB takový krok udělala.

Vůbec je zajímavé, jak se téměř všichni, kdo se vyjadřují k důvodům pádu IPB, k nucené správě, prodeji do 72 hodin ve prospěch ČSOB (po předešlých vzájemných konzultacích mezi zástupci vlády a ČSOB) a prohrané arbitráži s Nomurou, zapomínají šířeji zmínit o podílu pana Tošovského na všech těchto událostech.

Z titulu guvernéra ČNB – instituce, která vykonávala nad IPB bankovní dozor (nejen nad ní, ale i nad ostatními padlými bankovními ústavy), z pozice předsedy vlády, která prodala státní podíl v IPB Nomuře, a opět na místě guvernéra ČNB, tentokráte v okamžiku akčního zavedení nucené správy a následného prodeje ČSOB, musel být Josef Tošovský jistě jedním z nejvíce informovaných lidí o všech okolnostech týkajících se IPB.

Z tohoto hlediska je více než podivné jeho odmítnutí svědectví v právě skončené prohrané arbitráži. Když v minulých dnech Mladá fronta Dnes ve svém ´Kdo je kdo´ psala o Tošovském, o velmi zvláštním postoji dnešního předsedy Institutu pro finanční stabilitu, který je součástí Banky pro mezinárodní platby se sídlem v Basileji se vůbec nezmínila. Hospodářské noviny poněkud eufemisticky použily výraz „…Ke kauze IPB se nevyjadřuje…“.

Třeba se ale nakonec někdy dovíme, co bylo hlavním důvodem Tošovského odmítnutí v arbitráži vypovídat.

www.angle.cz