Rozklady o předčasných volbách zakrývají bezmoc i nedostatek invence politiků

V uplynulých dnech se staly relativně frekventovaným výrazem předčasné volby. Zejména sociální demokracie, jež chtěla zůstat ve vládě, ale zároveň si zachovat tvář, se jich až křečovitě chytila, aby mohla ukázat též něco dobrého. Sklidila však oprávněnou kritiku: pouze „dělá ramena“, neboť dobře ví, že předčasný termín volebního klání nehrozí.

Předseda ODS ale v rozhovoru pro Právo konstatoval, že jsme se po hlasování o nedůvěře vládě předčasným volbám přiblížili. Petr Fiala si totiž po manévrech, které předvedli sociální demokraté, nedovede představit další úspěšné fungování ČSSD a ANO ve vládě. Problémy Andreje Babiše se prý nevyřešily, jen odsunuly. Což „dříve či později povede k předčasným volbám“. Od sociálních demokratů pak Fiala očekává, že „začnou přesvědčovat ANO, aby jejich návrh na rozpuštění sněmovny a předčasné volby podpořilo“.

Česká ústava pro seberozpuštění Poslanecké sněmovny vyžaduje minimálně sto dvacet hlasů, tedy ústavní většinu. Ovšem k zablokování takového rozhodnutí tudíž postačuje 81 hlasů. Hnutí ANO disponuje 78 mandáty – stačí mu proto sehnat pouhé tři lidi z jiných stran a má jistotu, že žádné předčasné volby nenastanou. I proto asi Petr Fiala zcela správně hovořil o potřebě „začít přesvědčovat ANO“, jinak jsou řeči o předčasných volbách opravdu jen řeči.

Rozpuštění sněmovny je v Česku složité

Míra snadnosti vyvolání předčasných voleb se v demokratických zemích dost liší. Například ve Velké Británii mohl donedávna volby de facto iniciovat premiér (premiérka) kdykoliv během maximálně pětiletého volebního období. Asi nepřekvapí, že britští premiéři tak často činili zejména v situaci, kdy průzkumy věštily jejich straně vítězství. Nicméně zákon z roku 2011 možnost předčasného rozpuštění britské Dolní komory omezil – lze ho realizovat pouze po vyslovení nedůvěry vládě (pokud do 14 dní přece jen nezíská důvěru nějaká jiná vláda) nebo dvoutřetinovou většinou všech členů sněmovny.

Česká ústava zprvu na rozpouštění sněmovny pohlížela přísně. Sice to šlo, leč obtížně, ba krkolomně (třeba po ne úspěšném třetím pokusu o sestavení vlády), a nikoliv seberozpuštěním. Sněmovna tak přesto dvakrát učinila pomocí speciálního jednorázového ústavního zákona. Poprvé v roce 1998, kdy však Ústavní soud zdvihl varovný prst: Protentokrát ještě přimhouříme oko, byť jednorázový ústavní zákon je v podstatě „prasečina“, ale bylo to naposledy! Při druhém podobném pokusu v roce 2009 vstoupila do hry ústavní stížnost poslance Melčáka, jež předčasným volbám zatnula tipec. Teprve poté se ústava novelizovala přijetím obecně formulované možnosti, jak se sněmovna může sama rozpustit. Poprvé a zatím naposledy se uplatnila v roce 2013 v reakci na vznik „prezidentského“ Rusnokova kabinetu.

Dojde na ni i v tomto volebním období? Na předčasné volby jakákoliv politická strana kývne především tehdy, pokud bude očekávat výrazné zlepšení své pozice v nově zvoleném parlamentu. Ovšem i strana, jíž se v preferencích daří, může mít z předčasných voleb strach – když ne celá, tak určitě její části. Například ti poslanci, kteří z těch či oněch důvodů ztratili podporu ve své místní, popřípadě regionální organizaci, a čelí tedy hrozbě kandidatury ze spodnější části kandidátní listiny. Anebo všichni ti, jimž se nechce znovu trmácet po kampani, sotva se zabydleli ve svých poslaneckých kancelářích. A volby pak rozhodně nejsou zadarmo. Každá strana si tudíž musí chvilku počkat, až jí každoročně „natečou“ do pokladny státní příspěvky za mandáty, aby mohla umořit dluhy po předešlé kampani. Z tohoto hlediska by se právě ČSSD měla předčasných voleb spíše děsit, poněvadž má dluhy a série volebních neúspěchů též docela přiškrtila její příjmy ze státního rozpočtu.

Paradox preferencí ANO

Preference v průzkumech dosud mírně rostly ODS a Pirátům, oproti tomu s pětiprocentní laťkou mají dlouhodobě problém TOP 09, STAN i KDU-ČSL. Nicméně sestavit vládu ani dospět k předčasným volbám prostě nelze bez ANO. Aby s nimi souhlasilo, musely by mu preference vyskočit přinejmenším na hranici 35 procent a pár měsíců nespadnout. Jde o zvláštní paradox, ale ti, kdo si přejí předčasné volby, tedy hlavně konkurenti a odpůrci Andreje Babiše, by vlastně měli jeho hnutí držet palce.

Druhou možností je však nějaký totální rozvrat, kdy už se nedohodne nikdo s nikým a skoro všichni uznají, že předčasné volby skutečně představují jediné východisko. Při pohledu na současnou politickou scénu by se nemuselo jednat o zcela nereálnou variantu. Palčivá otázka ale zní, zda si něco podobného mají občané přát, zda právě takto vyhlíží „veřejný zájem“. Zvláště pokud by předčasné volby, jak naznačovaly dosavadní dlouhodobé trendy v preferencích, posléze dopadly zhruba stejně jako na podzim 2017.

Autor je politolog

LN, 26.11.2018