Pád vlády uprostřed hospodářské krize a našeho evropského předsednictví neměl a nemusel nastat. Možná se časem ukáže, kdo, jak a proč se na tomto atentátu proti našemu postavení v Evropské unii podílel. Kdo byl jeho mozkem a kdo jen sehrál roli užitečných idiotů. Ale už teď je jasné, kdo a jak mohl tomuto vývoji zabránit. Obecně by však muselo platit, že v čele naší země stojí politici hodní toho slova. Ne banda nezodpovědných narcisů.

Kdyby nám nevládla banda nezodpovědných narcisů, měli bychom v čele vlády premiéra, který by již mnoho měsíců před začátkem našeho předsednictví v EU opozici nabídl příměří doprovázené silnými a konkrétními činy. Zavázal by se k rychlé a důstojné ratifikaci Lisabonské smlouvy. Tím by dokázal, že to on a jeho vláda myslí s evropskými závazky vážně a ne že jich jen účelově zneužívá k umlčení opozice. Té by nabídl pravidelnou a férovou komunikaci o přípravách a provádění našeho předsednictví. A proč dokonce nenavrhnout opozici určitý přímý podíl na výkonu predsednické role? Možná by opozice napřaženou ruku odmítla, ale alespoň by na stole ležela věcná nabídka, o které by proběhla pro voliče srozumitelná politická debata.

Kdyby nám nevládla banda nezodpovědných narcisů, měli bychom v čele opozice politika, který dokáže i nevstřícnou vládu ve jménu dlouhodobých zájmů země tolerovat po dobu šesti měsíců. A pokud by to už skutečně nemohl vydržet a zároveň věděl, že má dost hlasů na její odvolání, pak by alespoň na stůl položil seznam věcných požadavků, jejichž splněním by vláda dokázala, že to myslí se svou evropskou rolí vážně, a proto si i zaslouží dotáhnout evropské předsednictví až do konce. Proběhla by věcná, pro voliče transparentní a srozumitelná politická debata o konkrétních tématech. Vláda by dostala šanci přežít a pokud by opozice i vláda byly racionální, české předsednictví by z této potenciální vládní krize vyšlo do druhého poločasu dokonce posíleno.

Kdyby nám nevládla banda nezodpovědných narcisů, měli bychom prezidenta, který nepřilévá olej do ohně a dokáže naopak politickou reprezentaci vést k odpovědnosti. Takový prezident by vyzval rebelující koaliční poslance, ať si své účty s premiérem vyřeší za tři měsíce, až předáme evropské otěže Švédům. Takový prezident by jednoznačně a razantně dementoval spekulace o tom, že si přeje pád vlády či že s opozicí a vládními nespokojenci cosi vyjednává. Takový prezident by přišel na sjezd opoziční strany čtyři dny před hlasováním o důvěře vládě především proto, aby tam jasně řekl, že i opozice nese svůj díl odpovědnosti za osud země a že sabotáž našeho předsednictví v EU není činem hodným demokratické opozice.

Kdyby nám nevládla banda nezodpovědných narcisů, neměli bychom dnes v Evropě z ostudy kabát a nadlouho potvrzenou pověst rozhádané země, na kterou není spoleh.

Přijdou vám ta „kdyby“ za vlasy přitažená, přehnaná, idealistická? Mně ne. Mně se jeví jako poměrně jednoduchá věcná řešení, založená na zdravém rozumu, odpovědnosti a ochotě se dohodnout. Prostě jako něco, co by mělo – a mohlo – být normálním standardem naší politiky.

Lídr kandidátky SNK ED ve volbách do Evropského parlamentu 2009