Koncem března koronavirová epidemie zhatila komunistické oslavy a o pár týdnů později také sjezd. KSČM si připomněla třicátiny. Tváří se, že dříve neexistovala.

Formálně má pravdu, její návaznost na předlistopadovou KSČ je pouze ideová. A to hlavně ve chvílích, kdy se může blýsknout odporem k Západu, v první řadě k Německu, nebo fanděním Rusku, jak na pozadí přetahované o sochu maršála Koněva prokazuje předseda Vojtěch Filip.

Jinak se ale komunisté z dogmatiků přerodili v byznysmeny, a to i politické. Ve volbách to s nimi jde od desíti k pěti, proto se snaží proslavit aspoň jako spojenci Babišovy vlády. Umožnili její vznik a průběžně ji ve sněmovně drží. Stanovili si desítku podmínek, leč chtějí být hlavně vidět a mít možnost uplacírovat své kádry ve veřejném sektoru.

Nakolik jsou pro Babiše cenní, ukazují komunisté při schvalování státního rozpočtu a v dalších klíčových hlasováních. Taková proběhla i poté, co zemi ochromil covid-19. Týkala se zmírnění sociálních a ekonomických dopadů epidemie, ale především prodloužení nouzového stavu.

Na středopravicovou opozici se kabinet spolehnout nemohl, zvlášť když se mu nechtělo plnit její požadavky, aby předložil argumenty, složil účty a představil plány do budoucna.

Komunistům se opět otevřelo okno příležitosti. Nejprve se zbytkem opozice koketovali s co nejkratším termínem, v rozhodujícím hlasování potom dodali několik hlasů pro vládní vizi, ale nakonec prosadili tu svoji – nouzový stav do 17. května.

Nejednotný postoj komunistických zákonodárců mohl být dán taktizováním, stejně jako snahou části z nich odlišit se od Filipa. To se již několikrát povedlo. Například poslanec Leo Luzar se nechal slyšet, že vláda si podporu prodloužení nouzového stavu nezasloužila.

Podle něj „argumenty ministrů nebyly schopny predikovat vývoj pandemie v korelaci s návrhy vlády na postupné uvolňování restrikcí. Hodně otázek zůstalo nezodpovězeno a některé již učiněné praktické kroky vzbuzují další otázky místo uklidnění situace.“

Jiný příklad: zatímco předseda tepal pražský městský soud za verdikt ohledně legislativně zpackaného vyhlašování omezujících opatření, poslanec Luzar vyjádřil pro muže v černém pochopení. Když hnutí ANO napadlo posílit pravomoci ministerstva zdravotnictví, Filip se kritice vyhnul. Naopak Luzar řekl: „Mám velkou obavu. Lidově řečeno: nejhorší zranění jsou z popálenin a někoho třeba napadne, že by hasiči mohli být pod ministerstvem zdravotnictví. Nebo že bychom pod něj mohli přesunout finance nebo ČNB.“

Odstínila se i europoslankyně a místopředsedkyně KSČM Kateřina Konečná, jež prohlásila: „Trošku se děsím toho, že ministr, který byl od ledna upozorňován, že má nakoupit zásoby ochranných prostředků a postarat se o zdravotníky, a nic z toho se nestalo, má mít v rukou ještě více kompetencí a pravomocí. To je pro mě velmi rizikové. Nedovedu si představit, že to dáte do rukou člověka, který selhal.“

Vysvětlení, proč někteří komunisté dávají před Filipovým chytračením přednost jasným slovům, najdeme ve volebním sjezdu, který měl proběhnout v dubnu, avšak byl přesunut na pozdější dobu. Na něm se předpokládá, že Luzar a Konečná budou Filipovými vyzyvateli. Nominace již mají.

Filip partaji šéfuje patnáct let a mnozí získali pocit, že jí nemá víc co dát. Dnes na sebe poutá pozornost podkuřováním Moskvě a Pekingu, zítra si možná u Babiše ještě vydupe odvolání ministra Vojtěcha. Bude to ale jeho soudruhům stačit? I oni musí cítit, že nemastná, neslaná, zato vypočítavá strana neuspokojí ani umírněné voliče, natožpak antisystémový elektorát.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)