Naslinit prst a vztyčit ruku. Tenhle politický recept přivedl k dokonalosti Jiří Paroubek. Jeho tah na branku řídící se hlasem lidu, prostě tím, odkud fouká vítr, se stal příslovečným. Proč je tak úspěšný? Z valné části proto, že i my ostatní se v ideovém - dnes už spíše jen mocenském - zápase až příliš soustředíme na onen vítr. Ten ale často odvane podstatné věci.

V říjnu nezvolíme lídra ČSSD, nýbrž lídra této země pro příští čtyři roky. Znamenal by premiér Paroubek posun v orientaci českého státu? Odpověď se stále zřetelněji blíží k „ano“.

Když Paroubek mluví o „politice všech azimutů“, když v Moskvě říká, že prvním politikem, jehož pozve do Prahy, bude Vladimir Putin, musíme zastříhat ušima, ale stále ještě zbývá možnost, že jde jen o rétoriku, o přetahování voličů KSČM. Ale když ve svých článcích ohýbá dosud čerstvou realitu, měli bychom zbystřit ještě více. Paroubek tu upravuje činy svoje i své strany, aby vypadaly jako kontinuum, jako sled logických kroků, jako něco, k čemu nezpochybnitelně směřuje celá česká -a navíc i evropská - politika. Dávejme si na to pozor. A připomínejme sami sobě i jemu skutečnost.

Myslí to vážně?

Minulou středu Jiří Paroubek v LN (Dávno vybojované bitvy) napsal, že americký radar v Brdech byl Mirkem Topolánkem, Karlem Schwarzenbergem i Václavem Klausem otevřeně a opakovaně považován za specifický příspěvek loajality k Bushově vizi zahraniční politiky.

Proč ale zamlčel zásadní věci?

Aby čtenář získal dojem, že ČSSD byla od počátku proti.

V českých médiích se o radaru hovoří od jara 2006, kdy byl právě Paroubek premiérem. Od té doby se dozvídáme, jak Američané tento původně Reaganův, leč Clintonem oprášený projekt nabízeli českým sociálnědemokratickým vládám.

Podle Respektu už v roce 2004 státní podtajemník John Bolton řekl, že jedná o základně s Varšavou, a český vojenský přidělenec ve Washingtonu dodal, že podobné jednání se vede i s Prahou.

Když se na to v dubnu 2006 ptali Paroubka novináři listu The Prague Post, odpověděl, že „vše je zatím ve stadiu debat“. Uvěříme mu teď, že ČSSD s tím neměla nic společného a on sám o tom nevěděl? Příznačné, pokud o tom nevěděl, nemusí teď vysvětlovat, proč nebyl proti, proč ČSSD s tou nabídkou Bushových ďáblů prostě nevyběhla.

Dnešní čtenář si ovšem řekne, že Paroubek je ve svém odporu k radaru důsledný a polemiky s jeho argumenty zavánějí obsesí. Jenže tady nejde o jeden článek. Vezměme si úterní MF Dnes a Paroubkův text O zásluhách ČSSD média zarytě mlčí. „Když se Mirek Topolánek sešel počátkem tohoto roku s Vladimirem Vladimirovičem (dle vlastních slov), bylo vše v nejlepším pořádku. Naopak, pokud jsem se s ním sešel já, hrozí nejspíše změna orientace české zahraniční politiky,“ píše Paroubek. Myslí to vážně?

Každý, kdo alespoň koutkem oka sleduje politiku, ví, že Topolánek jel do Moskvy coby předseda Rady EU hasit plynovou krizi. (A kdo sleduje LN, mohl si přečíst kritiku onoho „vladimírování“ s titulem Pozor, Mirku Mirkoviči.) Paroubek jel do Moskvy na pozvání tamní sociálnědemokratické opozice, ale do Prahy nezve její zástupce, nýbrž Putina. Je to totéž?

„Když jsem loni v únoru navštívil prezidenta Asada, zavládla v médiích hysterie. Když o pár týdnů později navštívil Sýrii ministr Kalousek, bylo vše v nejlepším pořádku,“ pokračuje Paroubek. Takže znovu. Problém není v návštěvě Sýrie jako takové. Od blízkého vztahu s Íránem ji chtějí odpoutat i Američané a Francouzi. Paroubkův problém je v tom, že Sýrii nenavštívil jako suverén západního státu, nýbrž na pozvání a za peníze strany Baas, donedávna věrné družky Saddáma Husajna. Je to totéž jako návštěva ministra Kalouska?

Ptejme se

Paroubek se nás snaží přesvědčit, že se chová jako standardní západoevropský politik. Jenže když se chová vstřícně k Putinovi a odmítavě k přímé vazbě na USA třeba německá sociální demokracie, může připomenout dobu, kdy Německo a Rusko se vlivově podělily o středovýchodní Evropu. Když se tak chová lídr sociální demokracie české, připomíná totéž, ale připomíná to Čechům či Polákům, kteří to německoruské spojenectví odskákali.

Ptejme se tedy Paroubka i sami sebe stále znovu. Co od něj očekávat? Co si připomínat? Na co si dát pozor? Zatím se odpovědi rýsují takto: očekávat nedůslednost, připomínat si to, co bylo v počátcích, a dávat si pozor na to, co říká jako „soukromník“. Už na podzim se totiž můžeme dozvědět, že je to přece kontinuální postoj české politiky.

LN, 10.7.2009