Nejdrsnější politická hra se leckdy hraje o kóty, které zůstávají veřejnosti utajeny. Proto bychom neměli podceňovat změny, jež se chystají v Polici České republiky.

Mimo jiné se plánuje sloučení dvou stěžejních družin – Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu a Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality. V nové zastřešující instituci, Národní centrále boje proti organizovanému zločinu, se prý najde místo i pro jejich dosavadní náčelníky, včetně obávaného buldoka Roberta Šlachty, ovšem velet nejspíš nebudou.

Není nutné být paranoidní a myslet si, že Šlachtova parta v nějakém případu chytla stopu a je nutné ji zastavit. To by se dělo jinak než okázalým manévrem. Ale obezřetnost není na škodu.

Především to není tak dávno, co za pravicových vlád byla pod rouškou reorganizace rozpuštěna nepohodlná Finanční policie. Kdo si nepamatuje souvislosti, nechť se optá exředitele Vladimíra Zimmela, jehož možná i boží mlýny vynesly do dnešní funkce náměstka ministra spravedlnosti.

Protimafiánský útvar má ve zvyku lovit velké ryby. Někdy se mu to nedaří a někdy se vydává na nekonečnou maratónskou trať. My, kteří kauzy sledujeme zvenčí, pak občas máme pocit, že Šlachtovi lidé jsou zbrklí, nedůslední, anebo naopak slyší růst trávu, jejíž výška se zdaleka neblíží trestněprávním rozměrům.

Těžko říct, kam zařadit pointu postrádající zátah na bývalou šéfku sekretariátu premiéra Nečase a skupinu vojenských zpravodajců, politiků a lobbistů. Jisté je, že od chvíle, kdy kvůli němu padla vláda, mají některé politické strany na tuto policejní odnož spadeno.

Nemocná společnost

Problémem mohou být také vztahy dvou prestižních pracovišť v rámci policie. Může jít i o víc než jen o zdravou konkurenci. Zvlášť když jsme už zaznamenali, že bojovníkům s mafiemi uvízli v síti rovněž bojovníci s korupcí. I kdyby krutá mediální nálepka, podle níž jsou jedni hodní a druzí zlí, neplatila, je záhadou, jak by šlo oba útvary harmonicky sloučit. Vzniklý moloch by měl na devět set hlav a řídil by se dost složitě.

Před završením tohoto šibování je nutné domyslet aspekty organizační, politické, mediální i mezilidské. Sebelepší úmysl se může špatným načasováním a provedením změnit v past, v níž uvízne výkonnost špičkových policistů, na níž by nám mělo záležet v první řadě.

Patrně není náhodou, že špičky státního zastupitelství, které s oběma útvary spolupracují, jsou znepokojeny. Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, vyzdvihující schopnosti Roberta Šlachty, se obává poklesu kvality práce. Pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčové hovoří o slučování jako o „hazardu“, a její olomoucký kolega Ivo Ištvan je šokován a varuje, že by mohlo dojít k ohrožení vyšetřování citlivých kauz.

Zkusme věřit, že do tohoto lámání chleba politici nezasahují. Snad se jedná jen o sociální inženýrství agilních policejních důstojníků. Ministr vnitra Milan Chovanec je ještě může po diskusi v koalici zarazit. To on by za ně nesl nejvyšší politické náklady. Zařadit se v daném kontextu po bok svých předchůdců Grosse a Langera by určitě nechtěl.

Všimněme si ale, že další z bývalých ministrů, František Bublan, naznačuje kompromis, který by fungovat mohl: zachovat oba útvary odděleně, jen jim dopřát společné vedení, analytiku a koordinaci. S tím by souviselo i vytváření společných týmů, jež by při řešení konkrétních případů nesoutěžily, ale táhly za jeden provaz.

Každopádně je důležité dvakrát měřit, než se jednou řízne. Jsme v zemi, kde politici, kteří sami mají mizivou důvěru občanů, straší tu vládou policejních plukovníků, tu soudcokracií. Společnost je nemocná a nemůže si dovolit, aby ti, co ji mají zbavovat bolesti, byli sami paralyzováni.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus