Místopředseda ODS a europoslanec Alexandr Vondra napsal komentář k osmdesátinám Václava Klause, zakladatele ODS, českého premiéra a poté i prezidenta.

Komentář Alexandra Vondry vyšel pod titulkem Bohatou zemí jsme i díky němu. Velkou pozornost věnuje novinářské podpásovce, že prý Klaus poslal po nástupu do funkce ministra financí v prosinci 1989 tajně miliardy dolarů do Sovětského svazu. Zaslouží si v této souvislosti připomenout, že tato podpásovka byla vyprodukována Hospodářskými novinami.

Vondra k tomu píše toto: Je ve výsostném českém zájmu tyhle interpretace rychle opustit. Zaprvé, jako pamětník si devadesátky vybavuji jako zázrak, který nám vrátil svobodu. V zemi se konečně dalo dýchat i žít. Lidi odsud už neutíkali, naopak se z emigrace houfně vraceli. Za druhé, velkou zásluhu na tom měli oba Václavové – Havel i Klaus. Ten první svou odvahou, autoritou a mravním příkladem otevřel ke svobodě prostor, dal lidem naději a pomohl k našemu bezpečnostnímu ukotvení v rodině západních zemí. Ten druhý svým nasazením, přesvědčivostí a tahem na branku podnítil činorodé lidi k podnikání a definoval demokratickou politiku založenou na ideové soutěži politických stran.

S tímto hodnocením se ztotožňuji. Dodám k tomu ale jednu zásadní věc. Ve vítězném Občanském fóru (OF) z prvních svobodných voleb po pádu bolševismu v roce 1990 proběhl doslova „historický zázrak“. V prostředí OF se zrodila ODS – Občanská demokratická strana – a Václav Klaus se stal jejím prvním předsedou. Vznik ODS nesli velmi nelibě lidé spojení s někdejším disentem a s Václavem Havlem zejména. Reakcí na vznik ODS bylo vytvoření Občanského hnutí (OH). Jak ukázal výsledek dalších voleb z roku 1992, OH nepřesáhlo uzavírací kvorum 5 %, nedostalo se do České národní rady a volby vyhrála ODS v koalici s KDS s bezmála 30 % hlasů. Od té doby se také datuje setrvalá kritika Václava Havla a jeho přátel vůči Klausově politice.

Pokud Vondra srovnává někdejší představitele Československa a později Česka – Klause a Havla – a píše o tom, že dnešní politická reprezentace těmto dvěma osobnostem nesahá ani po kotníky, je to samozřejmě důsledek vývoje, jehož markantním přelomem byl zásah policie na Úřadu vlády v červnu 2013. Režiséři tehdejšího zákroku z pozic státních zastupitelů a vykonavatel zásahu, který řídil Robert Šlachta (další samozvaný zachránce české politiky, s hnutím Přísaha), se zasloužili o zásadní změnu politické mapy Česka. Samozřejmě nelze pominout neuvěřitelnou roli tehdejšího premiéra Petra Nečase, otce čtyř dětí, a aféru s jeho formálně podřízenou Janou Nagyovou. Bylo to samozřejmě obrovské osobní selhání, po němž následovala jeho rezignace. Lze jen spekulovat, co by se dělo, kdyby byl Nečas povahově zcela jiný typ člověka a nerezignoval by. Nicméně kdyby neplatí.

Vondra pak končí takto: Václav Klaus už léta stojí mimo aktivní politiku. Byl v ní dlouho, politika je droga a on tu a tam vysílá signály, že by se vrátil. Zmíněný atak sám interpretoval tak, že mu v tom má zabránit. Je samozřejmě na něm, aby zvážil, zda je po něm poptávka. Politik má dávat naději. V devadesátkách v tom byl neotřesitelný, teď je ta bilance rozpačitá. Silný je jeho hlas tam, kde brání svobodu a vymezuje se proti politické korektnosti, která ji ničí. Slabší je naopak tam, kde upadá do pesimismu a skepse. Příkladem je nesmyslné odmítání vakcín nebo digitálních technologií. O stát se ale bez jakýchkoli pochybností zasloužil a velká gratulace mu náleží zcela po právu. Ticho není namístě.

Bezesporu, Klausova role v ekonomické transformaci byla nezastupitelná a jeho pověstný tah na branku příkladný. Naprosto ovšem nesouhlasím s Vondrovým tvrzením o tom, že v současné době není po osobnosti typu Klause politická poptávka, či že jeho současná politika je „rozpačitá“. Pokud Vondra jako zápory vidí Klausův boj proti vakcinaci nebo proti digitálním technologiím, není to dle mého soudu kritika oprávněná. Klaus prohlásil, že se nenechá očkovat (ostatně, covid prodělal, a je tak z pohledu současných „pravidel“ v pozici, jako by očkovaný byl), a jeho rozhodnutí není překvapivé. Rozhodně se však nikdy zásadně proti očkování jako takovému nevymezil. Jeho postoj chápu zcela jinak. Rozhodující je dle mého soudu vždy rozhodnutí konkrétního jedince a nikdo by neměl být k očkování nucen pod pohrůžkou negativních důsledků. Mimochodem, je příznačné, že zprávy o hrozbě propuštění z práce, pokud se člověk nenechá očkovat proti covidu, přicházejí ze dvou států – USA a Ruska. V USA byla tato politika dokonce posvěcena soudním rozhodnutím, tj. potvrzením toho, že zaměstnavatel má právo propustit zaměstnance, který odmítne očkování.

S tím souvisí i hrubé vměšování politiků do svobody cestování prostřednictvím takzvaných covidpasů. Vondra dokonce pro tento princip zvedl v europarlamentu ruku. Proto mu zde musím oponovat a tvrdím, že naopak po politicích, kteří plédují pro skutečný návrat k normálu (například pod heslem Trikolóry „Chceme normálně žít“), bude na podzim ve volbách poptávka. Osobně by mě velmi potěšilo, kdyby se osmdesátník Klaus do volební kampaně zapojil a podpořil ty politiky, kteří si návrat ke skutečné normalitě bez testování a covidpasů přejí. Možná, že ještě neřekl své poslední slovo v politice. Přál bych mu to!