Jeden z nejvýraznějších symbolů politického kýče dnešní doby, podobným příslovečnému jelenu v říji ve výtvarném umění, je nepochybně jistota, s jakou politik podezřelý z nějaké obyčejné, chtělo by se říci přízemní nepravosti přijde s teorií o politickém spiknutí.

Schéma je vždy až k uzoufání stejné. On nikdy nekradl, nelhal, neporušil žádný zákon (nehodící se škrtněte), to se pouze jeho političtí nepřátelé spikli ve snaze zabránit mu v konání dobra pro naše občany. Už jsem to slyšel tolikrát, a přesto se s každým novým případem divím, jak je možné, že dotyčnému, který zvolil tento způsob lží či vytáček, nevadí kýčovitá estetika celé situace.

K početné galerii figurek nejrůznějších starostů, ministrů, či dokonce premiérů, kteří nám v průběhu posledních 17 let předvedli tuto nevkusnou politickou piruetu, se teď bohužel přiřadil i prezident.

V rozhovoru s Viliamem Buchertem (MfD, 8. 12.), když mluví o příčinách vládní krize v roce 1997 a pádu své vlády, přichází s teorií, že za vším stojí spiknutí tří osob, konkrétně Josefa Tošovského, Josefa Luxe a Josefa Zieleniece. Ne, že bych se cítil špatně ve společnosti těchto dvou dalších Josefů, obou jsem si velmi vážil. Ale jak to často bývá u spikleneckých teorií, pravda byla daleko přízemnější, jednodušší a také bohužel nechutnější.

Prapočátkem krize byl rozkol ve vedení ODS po tom, co se provalily finanční čachry mimořádného rozsahu. K odpovědnosti za založení tajného konta ve Švýcarsku a za původ téměř 200 milionů Kč, které se na něm nacházely, se sice nikdo z šesti či sedmi přítomných nechtěl znát, bylo však zjevné, že někteří jsou mnohem méně překvapeni než zbytek vedení strany. Pro mne byl největší šok, jak klidně vše přijal právě tehdejší předseda ODS Václav Klaus. Jeho pedantská povaha a sklon vše řídit do naprostých detailů způsobovaly, že dovedl ztropit divokou scénu, když někdo v hlavní kanceláři přestěhoval bez jeho vědomí židli z jedné místnosti do druhé. A tu najednou nic. Kouká pod stůl, o ničem neví a... nic víc. To ticho - to byl okamžik, kdy jsem pochopil, že jde o nejvážnější krizi od vzniku ODS. A že snaha o nápravu může skončit mým odchodem z politiky. Tak to také dopadlo a spustilo to řetězec událostí, který vedl k vládní krizi a k pádu vlády Václava Klause.

Klaus byl doposud zdrženlivý, pokud jde o veřejné hodnocení tehdejších událostí. V jeho okolí totiž bylo vždy hodně servilních politiků a úslužných novinářů, kteří se ochotně ujali zastíracího manévru a šířili nesmysly o spiknutí za něj.

Deset let je však dlouhá doba. Pod Topolánkovým vedením se ODS postupně přeměňuje v normální stranu evropských kvalit, která se nehodlá vracet k pochybné minulosti. Není proto divu, jak ukázaly nedávné bilanční články a televizní či rozhlasové pořady k 10. výročí tzv. sarajevského atentátu, že už málokterý politik ODS chce hájit nesmyslné spiklenecké teorie. Nastoupila také nová generace novinářů, která je profesionálně a eticky lépe vybavena a nenechá si pověsit na nos každý nesmysl.

Proto s nejnovější verzí spikleneckého schématu z roku 1997 přichází sám Václav Klaus. I když vezmeme na vědomí, že ještě pořád nechce české veřejnosti vysvětlit, co se tehdy skutečně stalo a jakou roli v tom všem hrál on sám, mohl alespoň důstojně mlčet. Místo toho se svým žonglováním se spikleneckými teoriemi připojil k řadě českých tvůrců v oboru politického kýče.

Ale i v této oblasti Václav Klaus ční nad ostatními. Jeho jelen v říji je opravdu povedený.

místopředseda ODS 1993-1997, nyní europoslanec za SNK ED