Už už to vypadalo, že profesor Jan Švejnar vyjde z českého mediálního kaliště nepotřísněn (jak naivní představa) a ejhle, sotva se kolem něj mihl, neušel prvnímu přídělu mazlavého bláta. A čeho tak ohavného že se dopustil? Ještě ani nebylo zřejmé, zda se vůbec hodlá ucházet o prezidentský stolec, a jestli se kandidátem politických stran opravdu stane (což jsou dvě rozdílné věci), a už je mu předhazován div ne smrtelný hřích. Kdo by to byl řekl: renomovaný ekonom je předsedou dozorčí rady významné domácí banky. (A dokonce za to snad bere peníze.) To ho, zdá se, v očích některých občanů a publicistů totálně diskvalifikuje. Za všechny to vyjádřil Václav Vlk st. v článku Naprosto a úplně nezávislý kandidát? (NP 12. 10. 2007).

Zastavme se nejprve u překvapivého matení pojmů ve Vlkově příspěvku, které kouzlem nechtěného spíše než Švejnara diskvalifikuje jeho samotného. V souvislosti s „profesorem z Michiganu“ píše zpočátku o předsedovi dozorčí rady ČSOB, nicméně v dalších odstavcích už kreslí čerty na zeď, když hovoří buď o předsedovi představenstva, což je ten, „kdo skutečně určuje, co ta která banka bude dělat“, případně o „předsedovi správní rady této banky“. Načež se autor ptá, „zda si zelení, socialisté i Švejnar myslí, že jsou Češi úplní blbci a neumí používat internet … .“ Já v souvislosti s výše uvedeným „pluralismem termínů“ kladu stejnou otázku Václavu Vlkovi st. Otázku pohříchu řečnickou, protože jsem si jist, že odpověď na obě části dotazu znám. Češi nejsou blbci a internet umí používat.

Aby nedošlo k omylu, zelení ani sociální demokraté nejsou mým šálkem čaje a kdybych nyní seděl v lavicích ctihodného českého parlamentu jako nezávislý poslanec, dovedu si představit situaci, za které bych během volby prezidenta 2008 vhodil do urny lístek se jménem Václava Klause. To by jeho protikandidátem musel být Jiří Dienstbier nebo Václav Pačes. Mojí osobní favoritkou na post českého prezidenta byla a zůstává nejvýznamnější Češka XX. století, bývala americká státní tajemnice paní Madeleine Albrightová. Oč silnější je mé přání vidět ji jako hlavu českého státu, o to méně je realistické. Proto věnuji své sympatie Jiřímu Grušovi, případně knížeti Karlu Schwarzenbergovi a tuto trojici mohu s čistým svědomím doplnit právě profesorem Švejnarem – bez ohledu na to, kdo ho případně bude či nebude navrhovat. Myslím si, že k demokracii patří výběr z více kandidátů a čím kvalitnějšího bude mít Václav Klaus soupeře, tím lépe. A ačkoli v dobrý úsudek našich zákonodárců příliš nevěřím, jako loajální občan budu jejich volbu respektovat.

Toto jsem považoval za nutné sdělit před tím, než se vrátím k tomu, co „prasklo“ na Jana Švejnara. Není pochyb o tom, že kdyby se ucházel o prezidentský stolec, musel by své působení na postu šéfa dozorčí rady ČSOB nějakým způsobem vyřešit. Kdo ví, třeba by se stal čestným předsedou této rady, podobně jako pan Klaus zastává stejnou čestnou funkci v ODS. Ale vážně. Nevadilo-li, že nynější prezident, který o to stanout v čele ČR vehementně usiloval, působil jako vrcholně exponovaný politik v dresu jedné z nejvýznamnějších politický stran, proč by mělo vadit, že prof. Švejnar jako ekonom funguje v čele dozorčí rady jedné z nejvýznamnějších bank? Nebyl to přece Jan Švejnar, nýbrž Václav Klaus, kdo postavil laťku do této výše. Občanský princip i zdravý rozum říká: každý má v okamžiku kandidatury za sebou nějakou minulost, zhusta přesahující do současnosti. Proto bych doporučoval měřit všem stejným metrem.

Ano, vím, Václav Vlk st. zpochybnil Švejnarovu nezávislost, nic více a nic méně. Poněkud zvláštní obava v zemi, kde „prezidenta všech“ dělá politik s vyhraněnými, až nenávistnými ideologickými postoji a kde šéfkou vládního výboru tak či onak zaměřeného na otázky rodiny má být Lucie Talmanová. K dokonalosti zbývá maličkost. Založit Výbor proti nikotinové závislosti a jeho vedení svěřit nějakému mediálně známému kuřákovi. Napadají mě hned tři jména: Miloš Zeman, Jiří Bartoška nebo Otakar Motejl. (Ostatní prominou).

Stejskal.estranky.cz