Čtu rád články Pavla Hasenkopfa. Obvykle jsou racionální a argumentačně přesvědčivé. Ale tentokrát „šil“ Pavel Hasenkopf svůj článek horkou jehlou. Anebo neměl svůj den.

Pavel Hasenkopf 25. 2. 2021 na NP prezentoval svůj pohled (převzatý z blogu autora) na rozhodnutí Městského soudu v Praze, kterým (slovy P. Hasenkopfa) nakázal gymnáziu na Zatlance začít zase učit. P. Hasenkopf dospěl k závěru, že Městský soud v Praze překročil své pravomoci a učinil rozhodnutí, které přísluší pouze Ústavnímu soudu, a tím se pokusil vyřadit Ústavní soud ze hry.

I když k odmítnutí závěrů vyslovených P. Hasenkopfem zřejmě postačuje přečíst si celý text rozsudku Městského soudu v Praze (mimochodem zpracovaný velmi precizně a soud v něm argumentuje více než přesvědčivě), přeci jen se musím podrobněji zabývat některými argumenty P. Hasenkopfa.

Vezměme popořadě nejkřiklavější „argumentační fauly“ autora.

Věta hned z úvodu (Jde mi o to, že v této zemi jedinou institucí, oprávněnou závazně říct, že něco je či není v souladu s ústavou, je Ústavní soud.) je přinejmenším zavádějící. Posuzování, zda je „něco“ v souladu s ústavou přísluší každému soudu. Sám autor odkazuje na čl. 87 odst. 1 ústavy, aby dokázal, že rozhodnout o tom, že vládou vyhlášený nouzový stav je neústavní, může pouze Ústavní soud. S tím by bylo možno vyjádřit souhlas, pokud by žalobce takový výrok požadoval.

Pokud by se žalobce obrátil na Městský soud v Praze, aby rozhodl, že vládou vyhlášený „nový“ nouzový stav je neústavní, nejspíš by se dočkal odmítnutí žaloby soudem s odůvodněním, že mu rozhodování takové otázky (v souladu s názorem P. Hasenkopfa) nepřísluší. Jenže předmětem žaloby bylo (správní) rozhodnutí o zákazu gymnázia poskytovat výlučně distanční výuku, k čemuž je Městský soud v Praze (jako prvoinstanční správní soud) povolán.

Aby mohl Městský soud o žalobním návrhu kvalifikovaně rozhodnout, musel (mimo jiné) posoudit, zda rozhodnutí gymnázia poskytovat jen distanční výuku stojí na pevném právním základu. A dospěl k závěru, že nikoliv. Že usnesení vlády (mající charakter podzákonného právního předpisu – ovšem spíše nařízení než vyhlášky, protože vláda vyhlášky nevydává) o nařízení „nového“ nouzového stavu bylo vydáno v rozporu s ústavou a podrobně uvádí, co ho k takovému názoru vedlo. V žádném případě ale nerozhodl, že inkriminované usnesení vlády ruší. To skutečně přísluší jen Ústavnímu soudu.

A teď proč tak mohl soud rozhodnout, aneb co P. Hasenkopf dezinterpretuje. Ve svém výkladu si opět pomáhá Ústavou, konkrétně čl. 95 odst. 1 a 2 a z jeho textu „(1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou. (2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.“ vyvozuje hned nejméně dva nesprávné závěry.

Pomíjím, že autor zcela neprávně vymezuje výchozí situaci, když tvrdí: Mám ústavu, mám zákon a mám od něj se odvíjející podzákonný předpis (dále pro zjednodušení jen „vyhláška“). V tomto případě má totiž autor ústavní zákon (zák. č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti ČR, má usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu, které nazývá pro zjednodušení „vyhláškou“ a má správní rozhodnutí gymnázia o zrušení prezenční výuky (dále jen „Rozhodnutí“). Zákon, o němž se zmiňuje ve svém výčtu chybí úplně stejně jako podzákonný předpis. Pokud je ale nesprávně vymezena výchozí situace, sotva z ní lze následně dospět ke správným závěrům.

Podle mého vnímání Městský soud posuzoval Rozhodnutí (nikoli podzákonný předpis) a podmínky, za kterých bylo vydáno. A v návaznosti na to soud zkoumal, zda „vyhláška“ (fakticky nařízení vlády, a tedy podzákonný předpis), o kterou se Rozhodnutí opírá, splňuje kritéria souladu se zákonem (v soudem posuzovaném případě dokonce ústavním zákonem). Městský soud konstatoval rozpor s ústavním zákonem, protože k vydání vyhlášky (podle názoru Městského soudu) došlo v rozporu s podmínkami a procedurou, které ústavní zákon vyžaduje.

Pavel Hasenkopf dále nesprávně tvrdí, že mohou nastat jen dvě situace. Podle P. Hasenkopfa má soud jen dvě možnosti – konstatovat, že Rozhodnutí neodpovídá „vyhlášce“ a zrušit jej (nebo zamítnout jeho aplikaci), nebo konstatovat, že „vyhláška“ je v souladu se zákonem a zkoumat, zda zákon není v rozporu s ústavou. „Ale je z principu vyloučeno, aby vyhláška byla v souladu se zákonem a byla v rozporu s ústavou, aniž by v rozporu s ústavou nebyl i onen zákon,“ uvádí na vysvětlenou P. Hasenkopf. Jenže v tomto případě Městský soud neposuzoval „vyhlášku“, ale Rozhodnutí a ani nehodlal „vyhlášku“ použít pro řešení posuzované věci. A navíc – žádný mezičlánek, který by bylo možno označit jako zákon, v dané kauze nefiguruje. „Vyhláška“ se opírá přímo o ústavní zákon, který je součástí ústavního pořádku ve smyslu čl. 112 ústavy. Městský soud tedy neměl žádný zákon, který by mohl předložit Ústavnímu soudu k posouzení, zda je v souladu ústavou. A ústava mu neumožňuje, aby k přezkoumání ústavnosti předložil Ústavnímu soudu samotné Rozhodnutí. Ústava výslovně stanoví, že k posouzení je možno přeložit pouze zákon, jehož má být užito při řešení věci (čl. 95 odst. 2 ústavy).

Pokud by byla akceptována další výkladová linie Pavla Hasenkopfa – tedy že obecnému soudu nepřísluší zkoumání ústavnosti Rozhodnutí („To, že čl. 87 odst. 3 a čl. 95 odst. 2 mluví jen o zákonech a ne o ústavních zákonech, není nedopatření. Je to záměr, jehož smyslem je zachovat výklad ústavy (a tím i konzistentnost příslušné judikatury) Ústavnímu soudu.“), což mimochodem ještě jednou opakuje níže ve svém textu, když uvádí, že „(obecný soud) může podobnou operaci provést u čl. 95 odst. 2 a předložit Ústavnímu soudu k posouzení jiný právní předpis, který není zákonem“) – nutně by to znamenalo, že by neexistovala instance, která by byla kompetentní posuzovat soulad Rozhodnutí s ústavou. Ústavní soud by podle mého názoru nutně musel takový návrh obecného soudu odmítnout, protože mu přísluší přezkoumávat ústavnost pouze zákonů a zřejmě i podzákonných právních předpisů, ale nikoli (správního) Rozhodnutí gymnázia. K tomu máme Nejvyšší správní soud jako soud kasační.

Nesprávná je totiž i interpretace čl. 95 odst. 1 ústavy, jak ji P. Hasenkopf provádí, když tvrdí, že „soud si nemůže v článku 95 odst. 1 přimyslel slovo „ústavním“ a místo „zákonem“ číst „ústavním zákonem“, jak to teď předvedl Městský soud v Praze.“ Podle mého názoru je to naopak – Městský soud si tam slovo „ústavní“ přiřadil naprosto správně. Především by nedávalo logický smysl, kdyby byl obecný soud oprávněn zkoumat soulad s mezinárodní smlouvou (mnohdy s přednostní aplikací i před ústavními zákony – čl. 10 ústavy), ale současně by nebyl oprávněn zkoumat soulad s ústavními zákony.

A dále lze podpůrně argumentovat např. i zákonem o soudech a soudcích, konkrétně ust. § 62 odst. 1, kde je uveden slib soudce: „Slibuji na svou čest a svědomí, že se budu řídit právním řádem České republiky, že jej budu vykládat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že v souladu s ním budu rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.“. Pokud by Městský soud v Praze nezkoumal ústavnost „vyhlášky“ a nevyložil by podstatu ústavnosti „vyhlášky“, provinil by se svému slibu a v rozhodování by se neřídil právním řádem České republiky (ústava a ústavní zákony nepochybně jsou součástí právního řádu ČR).

Takže neplatí, co P. Hasenkopf tvrdí v závěru svého článku: „Ale pokud se o to Městský soud v Praze ani nepokusil, udělal první krok k tomu, aby ústavnost mohly postupně posuzovat všechny obecné soudy. Ale v takové situaci ztratí smysl další existence Ústavního soudu.“ Obecné soudy nejen mohou posuzovat ústavnost už teď, ale – jak je argumentováno shora – činit tak dokonce musí. Jedině pokud by měly při rozhodování použít zákon (nebo podzákonný předpis), u něhož by si nebyly jisty ústavností jeho obsahu, jsou povinny posouzení nechat na Ústavním soudu. Postup Městského soudu v Praze tak žádným způsobem nezpochybňuje existenci Ústavního soudu.

Autor je právní analytik Hospodářské komory ČR a tato reakce prezentuje výhradně jeho osobní stanovisko.