Před několika dny uveřejnil poradce prezidenta republiky Pavel Hasenkopf na stránkách internetového Neviditelného psa zajímavý a aktuální výklad platné Ústavy pokud jde o pravomoci prezidenta republiky při odvolávání a přijetí demise ministrů. Jde o velmi široký výklad platného práva, když dovozuje, že přijetí demise nebo dovolání ministra musí být vždy spojeno se jmenováním jiného. Mezi odvoláním či přijetím na straně jedné a jmenováním nového ministra na straně druhé nesmí být žádná časová prodleva nebo jen minimální. V zásadě s ním souhlasím.

Jinak je tomu ovšem tehdy, když P. Hasenkopf zabrousí do historie, resp. pokouší se svůj výklad Ústavy uvést v historických souvislostech. Zde se zcela a zásadně mýlí. Tvrdí totiž: “Již 63 let se přeme, zda prezident Beneš udělal dobře, když přijal demisi komunistických ministrů. Ústava tehdy platila formálně jiná, ale pokud se týče prezidentových pravomocí a jeho vztahu k vládě, byla obsahově stejná jako ta dnešní, rozdíly byly jen v detailech. Podle dnešních vykladačů ústavních pravomocí by měl Beneš … po problému:chtě nechtě by musel udělat to, co mu „navrhne“ vláda.“

Tak především v únorových dnech r. 1948 nepřijal prezident Beneš demisi komunistických, ale právě naopak nekomunistických ministrů, ale to je jen detail. Podstatné totiž je, že tehdejší předseda vlády Gottwald postupoval přesně tak, jak dnešní poradce doporučuje dnešnímu prezidentovi: spolu s návrhem na odvolání ministrů nekomunistických stran přinesl prezidentovi Benešovi návrh na jmenování nových ministrů, dokonce z týchž stran, ze kterých byly demisionovaní ministři. Tedy přesně to, co dnešní poradce požaduje od dnešního předsedy vlády.

Prezident Beneš se v únoru 1948 nedopustil žádného ústavního pochybení. Platná Ústava mu nedovolovala odvolat předsedu vlády, který nebyl poražen v Parlamentu (nekomunistické strany se dokonce v oněch dnech ani o svolání tehdejšího Národního shromáždění nepokusily) a nemohl odmítnout přijetí demise, která (v souladu s dnešními názory dnešního poradce) byla doplněna návrhem na jmenování jiných. A z právního hlediska je zcela lhostejné, zda demisi podala či nepodala většina členů vlády, jak se někdy spekuluje. To nemělo a nemá žádný význam.

Prezidentu Benešovi nelze z ústavního hlediska ničeho vytknout. Možná, kdyby tehdy byl na Hradě prezident, který, jako je tomu dnes, chápe nejen text, ale i smysl a ducha demokratické ústavy, byl by průběh únorových dnů roku 1948 jiný. Ale na osudu Československa by to nezměnilo pranic. Byl předurčen jinde a jinými. Nechme velikány svých dějin jejich době a jejich osudu…

Autor je poslanec za ČSSD