„...Problém, ke kterému přispěly kromě jiných i všechny popsané příčiny, je podle mě krize důvěry. Občané vždy věděli, že naše politika má své problémy, a pojmenované problémy byly vždy přítomné.

Novým prvkem je to, že problémy nejenže nemizí, ale ve skutečnosti nejsou řešeny a rostou a občanům a voličům dochází trpělivost. Spolu s ní mizí i důvěra, že naše politické strany mají schopnost a vůli problémy řešit. Nic z toho, co vidíme v letošní kampani, důvěru veřejnosti k politikům a politickým stranám nevrátí a nezíská...“

Ano, poměrně přesný popis situace. Ovšem domnívám se, že se Tomáš Haas mýlí v jedné zcela zásadní věci. A tou je záměna důsledků za příčiny.

Ať už nazýváme současný stav ve společnosti jakkoliv, byla tato Tomášem Haasem nazvaná „krize důvěry“ poměrně dobře predikovatelná a myslím, že i logická. Zcela neomylně nás do ní postupem času dovedl poměrný volební systém. Ten je dle mého mínění tím hlavním důvodem současných problémů.

Zjevné nevýhody poměrného systému byly v první polovině 90. let minulého století částečně eliminovány dynamickým nástupem ODS, která pod vedením Václava Klause dokázala za několik málo let posunout společnost v České republice ve všech oblastech.

Bohužel, od voleb do Poslanecké sněmovny v roce 1996 byly všechny následující vlády postaveny na volebních výsledcích, jež zakládaly nestabilitu přímo systémově. Paradoxně byl nejstabilnějším kabinet Miloše Zemana v době opoziční smlouvy v letech 1998 - 2002. Tehdejší jedinečná příležitost na změnu volebního systému byla bohužel zmařena Ústavním soudem, který významně a nepatřičně zasáhl do politického systému. (Jak jsme v následujících letech mohli sledovat, nebylo to u Ústavního soudu poslední nevhodné a nekompetetní zasahování.)

Bohužel ke kultivaci veřejného prostoru, nebo jak říká Tomáš Haas k odstraňování krize důvěry, musí přispívat celý společenský„ekosystém“. Nejenom politické strany, ale i občané, novináři, soudy, politologové.

Voliči nemohou přece k věcem veřejným přistupovat s tou odzbrojující infantilitou čtenáře tabloidů, s tou leností myslet, jak výstižně napsal Petr Robejšek (Aby nám už brzy nezvonila hrana). Některé politické strany, jak můžeme dnes vidět, mohou sice u voličů nakupovat svá parlamentní křesla pomocí pouček z marketingu prodavačů pracích prášků, kdy (jak se zdá) k dosažení 10% poslaneckých mandátů stačí vyslat do hospody stárnoucího aristokrata s motýlkem, jehož nejhlubší myšlenkou za posledních pět let byla věta, že bychom měli šetřit a ne se zadlužovat, ale měl by to být i zájem voličů o hlubší poznání pozadí politických subjektů.

Z politologů se stávají mediální spin-doktoři, kteří se se svými denně chrlennými analýzami trefí do reálné situace tak maximálně jednou za deset let (dobře, opravuji, dvakrát za deset let), aby se těsně před volbami oblekli do dresu jednoho politického subjektu a vesele v něm kopali za vítězství svých barev. To jim samozřejmě nevadí nazývat se „nezávislými“.

A novináři? Na jedné straně zcela stupidní reality show Václava Moravce, která hru veřejnoprávní televize na diskuzní pořad ozdobí přívlastkem „Speciál“ a do níž například jako „významnou osobnost“ Středočeského kraje pozve Forresta Gumpa české žurnalistiky, vlastního kolegu Otu Černého. Na druhé straně „žurnalisté“ Hospodářských novin, kteří s prostoduchostí frekventantů zvláštní školy sčítají i ty nejpopulističtější předvolební sliby a skládají z nich tabulky o tom, která politická strana má lepší hospodářský koncept. Eurohujeři, kteří se osypávají neštovicemi při představě, že by měli napsat, že Brusel porušuje svá vlastní pravidla, že čistě politický projekt eura má s ekonomikou společného asi tolik jako Jiří Paroubek s demokracií (ano, přesně, přívlastek „sociální“), že Global Warming je tunel nebývalých rozměrů a že všechny ty korupčně dotované alternativní energetické zdroje jsou startérem růstu cen energií, se především obávají, že by museli dát za pravdu Václavu Klausovi. Jediný český politik, který v těchto otázkách zastává dlouhodobě konzistentní stanovisko je pro mediální mainstream noční můrou. Naštěstí!

Jistě, intelektuální lenost občanů a hloupost kombinovaná se zlovůlí některých novinářů zde byla i před patnácti lety, ale přeci jen tehdejší úroveň lídrů hlavních politických stran byla ve všech směrech jiná než těch dnešních. Klaus, Zeman i Lux byli schopni silou své osobnosti zajistit funkční politickou scénu i v poměrném systému.

Bohužel, z normální akceptovatelné levicové strany udělalo postupně kvarteto Zeman, Špidla, Gross a Paroubek téměř extremistické těleso, jehož současné personální vedení a volební kampaň jsou na hranici únosnosti.

Na druhé straně u pravicové ODS na to stačil předseda pouze jeden. Když přebíral Mirek Topolánek stranu od Václava Klause, byla to strana s jasnou vyhraněnou politickou ideou. A myslím, že osmiletý proces, kterým ODS prošla od roku 2002, asi nejlépe popsal František Mikš v ojedinělé analýze Krize české politiky a její skutečná příčina, když éru předsednictví Mirka Topolánka nazval„barbarizací ODS“.

Tomáš Haas vidí krizi především na straně politických stran. Já se naopak domnívám, že se jedná o krizi nepoměrně širšího rozsahu.

Pokud nedojde ke změně volebního systému, nejlépe na jednokolový většinový, musíme se bohužel smířit s tím, že se krize s největší pravděpodobností bude spíše prohlubovat, protože právě poměrný systém generuje patové volební výsledky a tím politiky bez pravomocí a následně i bez zodpovědnosti, kteří místo aby řídili stát, bojují většinu zvoleného času o politickou stabilitu.

Změňme volební systém a můžeme se všichni snažit o „řešení problémů“ a kultivaci celé společnosti!

www.angle.cz

Autor je místopředseda brněnské ODS