Václav Havel a téma zákazu komunistické strany

Měl jsem donedávna za hotovou věc, že téma zákazu komunistické strany je již jen instrumentem těch, kteří u vědomí své neužitečnosti v místech, kde věru mnoho užitku pro společnost přinést nemohou (např. v Senátu), udělají pro své zviditelnění snad cokoliv. Pan Drápal (Václav Havel a komunisté, Neviditelný pes, 9.8.2012) mě však svou obranou VH v té věci vyprovokoval k tomu, abych se taky ozval, neboť se dosti mýlí.

Tvrdí-li pan Drápal, že "téma zákazu komunistické strany (on ovšem užívá velkého K) nebylo v roce 1990 na stole", nemá pravdu: "na stole" byl přinejmenším návrh zákona, který řešil právní postavení politických stran a jiných subjektů tak, aby bylo vůbec možné konat volby do zastupitelských orgánů, což byla naopak jedna z priorit VH a celého OF a také VPN. Jednalo se o tzv. "malý zákon o politických stranách", který byl Národním shromážděním ČSSR přijat dne 23.1.1990 jako zákon č. 15/1990 Sb. Zákon 15/1990 Sb. stanovil podmínky vzniku politických stran, zavedl novou kategorii politických hnutí jakožto právnických osob, ve kterých se mohly sdružovat politické strany, společenské organizace i jednotliví občané, a zejména prohlásil za politické strany již vzniklé Československou stranu lidovou, Československou stranu socialistickou, Demokratickou stranu, Komunistickou stranu Československa a Stranu svobody, za politická hnutí podle tohoto zákona pak OF a VPN. Domnívá se snad pan Drápal, že formulace takového pro další ustavování demokratických institucí nového režimu klíčového zákona byla v OF, které tento zákon navrhlo, možná bez přímého a osobního podílu VH? A právě tento zákon, kterým nový režim přizval KSČ "do salonu", se stal překážkou pro pozdější zákaz KSČ, neboť by bylo nutné nejprve zrušit jeho platnost a do toho se již jeho autorům jednak nechtělo, jednak se zabývali problémem obrany své koncepce "právní kontinuity s bývalým režimem", což byla mantra těch, kteří se v OF báli jednak jakéhosi právního chaosu po změně režimu, jednak údajného nebezpečí "nekontrolovaného vyrovnávání se s minulostí", což v důsledku přineslo jen to, že se česká společnost se svou poválečnou minulostí nevyrovnala dodnes.

Nesouhlasím s panem Drápalem rovněž v tom, jak hodnotí význam tématu zákazu KSČ v roce 1990: bylo to naopak velmi diskutovaným tématem uvnitř OF a jedním z nejvíce frekventovaných témat v diskusích, které jsme jako představitelé OF v jednotlivých regionech vedli už od vzniku OF s mnoha občany, kteří takové řešení očekávali a kterým jsme tím, že jsme komunistům umožnili zúčastnit se voleb v červnu 1990, připravili velké zklamání, v jehož důsledku OF, jak jsem si jist, přišlo o část voličů. Sám se k oněm panem Drápelem zmiňovaným "demokraticky smýšlejícím občanům" počítám, přesto jsem považoval za nezbytné, aby se nový společenský režim, který, jak se alespoň zpočátku zdálo, vznikal na širokém konsensu ve společnosti o tom, že to bude režim liberálně demokratický, rozešel s minulostí i nějakou formou "dekomunizace", tj. přinejmenším zákazem dalšího fungování komunistické strany. Jako demokraticky smýšlející občan jsem byl připraven akceptovat možnost, že se nějaká část členů komunistické strany po jejím zákazu rozhodne fungovat pod jiným názvem dále a že se tak bude moci s respektem k pravidlům demokratické soutěže o moc zúčastnit i voleb. Jsem dosud přesvědčen, že právě toto byl většinový názor oněch "demokraticky smýšlejících občanů", kteří přitom nijak netoužili po pomstě za zločiny, které nespáchal nějaký abstraktní komunistický režim, jak se snažili a dosud snaží namluvit společnosti bývalí komunisté, ale organizace tvořená konkrétními lidmi, která byla vytvořena k uchopení a držení totální moci. Názor, že je lepší porazit komunisty v demokratické soutěži než užít síly zákona k jejich eliminaci z veřejného prostoru, byl pak jen pokusem o výmluvu za naši neschopnost další existenci komunistické strany komunistům prostě zakázat, jako bylo ctností z nouze i ono poněkud přihlouplé heslo "nejsme jako oni", ke kterému kritici tohoto postoje OF často dodávali "protože jste větší pitomci"…

Pan Drápal mě však po těch více jak dvaceti letech od listopadu 1989 také dodatečně vystrašil svou jistotou, že tehdy alternativou dohody VH a spol. s vedením KSČ o předání moci byla občanská válka. Už jsem se s podobným názorem setkal, stal se, jak se zdá, součástí oficiální legendy o "sametové revoluci" a tím zřejmě i jedním z předpokladů nějaké formy svatořečení vybraných revolucionářů někdy v budoucnosti (odhaduji, že po vymření pamětníků přijde ten vhodný okamžik). A už jsem na tento názor také jednou veřejně odpověděl zneuživ k tomu Stavroginova výroku z Běsů: Bůh je mrtev, vše je dovoleno. Já jsem si ten výrok upravil takto: Berlínská zeď padla, vše je dovoleno. Kdo, proboha, z místodržících vládnoucích v této z nejmenších sovětských gubernií mohl poté, když v necenzurovaném TV zpravodajství, ke kterému měli jistě přístup, viděl padat jeden z nejznámějších symbolů komunismu, ty davy, hrnoucí se přes tu zeď ze "světa světlých zítřků" do světa svobody, a uvědomil si, že tím Sověti pouštějí ze svých spárů to, na čem jim v celém "táboře míru" nejvíce záleželo, kdo z těch hrůzou nejspíše podělaných místodržících mohl pomyslet na něco jiného než na vlastní záchranu? Povolat vojsko a dát povel střílet do demonstrujících lidí v zemi, kde bez souhlasu z Moskvy nebylo možné vyměnit ani hlupáka v čele státostrany, který byl všem pro smích? Už to prostě nebylo jak v srpnu 1969, kde byly ty časy…A nebyla to přece pouze NDR, ale dávno před tím už Polsko, před námi Maďarsko. Bourat komunismus už se zkrátka v listopadu 1989 v Evropě smělo, jen to našim udatným vůdcům nikdo nesdělil, a tak musela přijít mystifikace se studentem údajně zabitým při studentské demonstraci 17. listopadu a jakési v povědomí společnosti ještě přežívající vědomí podobnosti takového projevu brutality režimu komunistického s tím nacisticko-okupačním, který zabil studenta Opletala a po něm i tisíce dalších, které pak přivedlo tisíce rozhněvaných lidí do ulic a na náměstí. A krom již uvedeného ještě toto: k občanské válce je obvykle zapotřebí nejméně dvou bojujících stran, k takové události však v Čechách došlo, nemýlím-li se, naposledy v roce 1434, kdy střetávání dvou zdejších stran původně ideového konfliktu skončilo bitvou u Lipan. V Československu v roce 1989 sice mnoho lidí na komunisty při různých domácích příležitostech již dosti hlasitě nadávalo, k Lipanům a ovšem ani na nějaká jiná bojiště by je však nepochybně nikdo nedostal.

Strach z občanské války v Československu byla ta poslední obava, kterou jsem tehdy pociťoval, obavu naopak vzbuzovala ona jednání představitelů opozice s představiteli KSČ, neboť se z nich dalo vytušit to, co se pak i do jisté míry potvrzovalo dalším vývojem: že při nich spolu jednaly dvě skupiny vystrašených lidí: jedni vystrašení z možných důsledků ztráty moci, ti druzí pak vědomím odpovědnosti, kterou na sebe vezmou tím, že moc nabízenou jim okolnostmi, na které nebyli připraveni, přijmou. Ta obava, jak se posléze ukázalo oprávněná, byla o to, že vyjednávači OF v čele s Václavem Havlem svými ústupky při jednání ztratí výhody, které jim ta chvíle dávala, tj. především možnost požadovat předání moci bez podmínek z druhé strany.

Jestli pak součástí dohod o předání moci v listopadu 1989 byla i dohoda o toleranci komunistů a komunistické strany, není ovšem dosud známo, účastníci dohod to zatím popírají a jiné zdroje k dispozici nejsou. Úvahu o odpovědnosti vedoucích představitelů OF a zde především VH za stav, kdy komunistům bylo umožněno zúčastnit se voleb v červnu 1990, však lze vést s odvoláním na rozhodující vliv, který měl VH na všechny kroky učiněné OF v období od listopadu 1989 do voleb v červnu 1990: od rozhodnutí stát se po demisi Husáka prezidentem volbou v "upraveném" Národním shromáždění až po politiku personální (Čalfa, Vacek atd.), všechna tato rozhodnutí prosadil svým vlivem, stejně tak jako kritéria pro sestavování kandidátek OF pro volby 1990, kde jsme ve svých volebních obvodech museli své vlastní demokraticky již vybrané kandidáty odsouvat z čelných míst kandidátních listin a na jejich místa umísťovat např. kandidáty Obrody. Když k tomu připomeneme první vládu, kterou OF sestavovalo, v čele s premiérem Čalfou, s ministrem obrany Vackem a dalšími, kteří ještě v listopadu 89 byli členy KSČ, lze pak sice přijmout názor pana Drápala, že zákaz komunistické strany nebyl pro VH prioritou, to jej ovšem nezbavuje odpovědnosti za to, že se tak nestalo.

Že sázka na "samozánik" komunistické strany v demokratickém prostředí soutěže ustavujících se politických subjektů s širokou nabídkou programových možností byla pouhou iluzí těch, kteří si nedali poradit od poučenějších a předvídavějších, se ukázalo již ve volbách v červnu 1990: ve všech volebních obvodech v ČR ve volbě do FS ČSFR obsadila KSČ 2. místo s průměrem cca 14% všech platných hlasů, ve volbě do FS na Slovensku pak místo 3. za VPN a SNS nebo KDH. Když k tomu připočteme i značný počet bývalých komunistů na kandidátkách OF a VPN (přesnými počty dnes nedisponuji), můžeme snadno dojít k závěru, že být komunistou se vyplatilo v minulosti a vyplácí se i v novém režimu, jak to ostatně vidíme i dnes…

Svým vlivem pak VH ovlivnil ještě i složení orgánů nově zvolených zastupitelských sborů: FS ČSFR a ČNR, na Slovensko již jeho vliv nesahal. Dostali jsme pak, nově zvolení poslanci FS ČSFR za OF, za úkol prosadit volbu Alexandra Dubčeka za předsedu FS a Zdeňka Jičínského za 1. místopředsedu FS. Vzpomínám si na vystoupení poslance Stanislava Devátého, v kterém vyčetl Z. Jičínskému jeho komunistickou minulost a zejména podíl na formulacích ústavy z roku 1960 zavádějících onu proslulou "vedoucí úlohu KSČ" do ústavy státu. Tímto vystoupením a poté mnoha dalšími střety s desítkami poslanců, bývalých komunistů, kteří se do FS dostali na kandidátkách OF, se mnozí z nás, kteří jsme se zde stále ještě hlásili k OF, začali vzdalovat původnímu konceptu hnutí založeného na iluzi "jednoty v různosti", postupnou emancipací části poslaneckého klubu OF se pak ztrácel i vliv jak tehdejšího vedení OF, tak zejména Václava Havla na politická rozhodnutí přijímaná ve FS.

Zvolením Václava Klausem za předsedu OF a následným rozpadem OF a vznikem nových politických subjektů pak ta hegemonie, které se Václav Havel v prvních měsících po listopadu 1989 na vnitropolitické scéně v Čechách a na Moravě – nikoliv však na Slovensku – těšil, definitivně skončila, v tom s panem Drápalem souhlasím. Lze s ním souhlasit i v tom, že VH nenesl odpovědnost např. za to, kolik z těch bývalých komunistů se nahrnulo do ODS, ODA, a tedy ani za to, že z bývalých komunistů nejspíše budeme začátkem roku 2013 poprvé v přímé volbě volit prezidenta státu. Uznání zaslouží Václav Havel i za to, jak dokázal po celou dobu svého působení ve funkci hlavy státu komunistickou stranu ignorovat, ovšem Drápalův obdiv nad tím, jak se VH - na rozdíl od svého nástupce – dokázal při svém zvolení i znovuzvolení obejít bez vyjednávání s komunisty o jejich hlasy, poněkud kazí to, jak k jeho znovuzvolení v roce 2008 museli jeho lidé sáhnout k zadržení poslance Sládka, aby tak VH dosáhl potřebné většiny…

Velikosti zásluh Václava Havla o "sametový" přechod společnosti z diktatury do stavu svobody a demokracie zcela jistě nemůže uškodit kritika některých jeho omylů a chybných kroků, kterých se dopustil zejména na vnitropolitické scéně: tolerance existence komunistické strany v nově ustaveném demokratickém režimu byla chybou, kterou již dnes, jak se domnívám, nemá smysl napravovat. Není to ta největší chyba, která nás na přechodu ke svobodě a demokracii potkala, ale Václav Havel za ni velký kus odpovědnosti zkrátka nese.

10.8.2012

Autor byl v letech 1990-1992 poslanec FS ČSFR (poslanecký klub OF, ODA) a v letech 1992-2009 diplomat