V jednom komentáři k premiérově televizním vystoupení o zkrocení cen energií jsme si mohli přečíst, že „Fialův projev k národu byl čtvrtou odmocninou Churchilla.“ Moje bezprostřední reakce byla dvojí: 1. „Přesně tak.“ a 2. „No a co?“

Jakou nižší odmocninu by asi tenhle národ dokázal strávit? Mnozí by možná radši slyšeli dokonce něco s opačným znaménkem. „S těmi koni oř, které máš,“ říkali staří Čechové. Churchill mluvil k občanům, kteří se nedávno probudili z pomnichovské kocoviny a teď, po pádu Francie, byli konečně ochotni ze všech sil a bez výhrad bojovat za svoji existenci. Zato Fiala hovořil k lidem, které vyděsil účet za topení a jsou ochotni hodit Ukrajinu přes palubu a dohodnout se s Putinem na čemkoliv, jen když nám to dá laciněji. Za kapitulaci před Ruskem demonstrovalo na Václaváku sedmdesát tisíc lidí; za neustupování agresi a ráznou podporu spojence, který bojuje i za nás, demonstroval – nikdo... Čím by asi tak mohl Fiala povzbudit deprimované obyvatelstvo? Třeba... „...a nemyslete si, že toto je konec. To je teprve začátek; jenom předchuť poháru hořkosti, kterým budeme častováni rok co rok, dokud nepovstaneme ve velikém obrození své mravní síly a vojenské zdatnosti!“ A co teprve, kdyby ustrašeným voličům slíbil „pot, krev a slzy“. To už by ho asi do Strakovky přišli rovnou defenestrovat. Stačilo, když paní Pekarová vstoupila do dějin svou už legendární radou, že si budeme muset vzít pověstný „svetr navíc“. Od dámy, která bere několikanásobek průměrného platu, to byla velmi hraběcí rada; ona se bez svetru určitě obejde. Ale bez ohledu na arogantní tón má pravdu. Když Británie za války čelila blokádě, jedním z hesel se stalo „Šest palců vody ve vaně – to je vlastenectví!“ Nikdo nedemonstroval za teplou vodu; zato prý lidé do týdne vykoupili metry a pravítka. Kolik vlny na svetry letos ubyde v českých galanteriích, budou muset statistikové teprve spočítat. Co se mě týče, britskou válečnou normu dodržuju v koupelně už rok, a dokud mi teplota v obýváku neklesne pod 18 stupňů, kotel nezapnu.

Půjde o vážnější věci než pletení. Když Petr Fiala přednášel svůj projev, ještě nevěděl, že Putin vyhlásí mobilizaci a oznámí Rusům, že už vedou válku nejen proti Ukrajině, ale i proti NATO – a tedy i proti Česku. S uvážením, kolik zbraní už Západ Ukrajině poslal, to není žádná novinka; válku jsme nevyhlásili, ale k Rusku se jako k nepříteli chováme už od jara - jak to situace ani jinak neumožňuje. Ukrajinci za naše západní peníze svojí vlastní krví brání východní hranici Evropy; to je ten nejpohodlnější způsob války, jaký nás může potkat, a ještě se mnohým zdá, že nás to přichází příliš draho. Mnoho věcí nevíme – a za války je to tak správně; jak daleko bude střetnutí dál eskalovat, zřejmě zatím netuší ani ti, kdo rozhodují. Jestli ale bude opravdu zle – co by v takové chvíli řekl Churchill? „Ptáte se, jaký je náš cíl? Odpovím jediným slovem: vítězství! Vítězství přes všechny hrůzy; vítězství, bez ohledu na to, jak trnitá k němu bude cesta – protože bez vítězství není života!“ Tohle chceme slyšet? Pochybuju; podle jakéhosi průzkumu si 49% Čechů přeje dohodnout se s Putinem, aby měli doma teplo. Všechny zkušenosti s nenasytností sovětského Ruska ve dvacátém století i po něm jim nestačí.

Putin znovu vyhrožuje jadernými zbraněmi; doufám, že ti, kteří o tom rozhodují, už mu dali jasnou odpověď, a že ta odpověď – ať už jsou detaily jakékoliv - je nemilosrdná. V takovéhle chvíli jakákoliv bázlivost, váhavost nebo jen prostá opatrnost vydá nás všechny na milost ruskému vydírání. Není kam ustupovat.

My – Evropa – dodáváme Ukrajincům zbraně a současně Putinovi každý den platíme milióny za plyn, aby měl na granáty, kterými bombarduje ukrajinská města. Co by asi řekl Churchill, kdyby uvěřil, že je něco takového vůbec možné? „Nad západními demokraciemi byla vyřčena strašná slova: zvážen jsi - a shledán lehkým.“ Když Putin začal zavírat kohouty, pocítil jsem ponurou úlevu: jestli nám má být zima, aspoň skončí tahle příšerná ostuda...

Narozdíl od Fialy to Churchill měl jednoduché: věděl, co chce, a národ za ním pevně stál. Tenhle luxus našemu premiérovi dopřán není: proto ani neměl jinou možnost, než aby místo burcování do boje prosil o šetření, uklidňoval cenovým stropem a utěšoval. Náš problém není v tom, že místo bojovného Churchilla máme suchara Fialu; potíž má Petr Fiala, za kterým nestojí Britové Mk. 1940, ale Čecháčci vz. 2022. Ne „kanóny místo másla“ (radši nebudu prozrazovat, kdo řekl tohle – vzorem mi není), ale „levnou Ramu místo suverenity“. Zvykli jsme si na „konec dějin“ a prosperitu ve svobodě, která je zadarmo. Jenže začátky století bývají neklidné. Všichni už si budeme muset vybrat, na čí stranu se chceme postavit.