Vážený pane ministře, vážený pane předsedající, kolegyně, kolegové, já začnu trošku jinak, než jsem si původně myslel, že mám. A to je tím, že řeknu jednu věc, ke které mě přimělo vystoupení, které jsme před chvílí slyšeli. Pokud chceme prosadit nějakou věc a potřebujeme k tomu nadpoloviční většinu, tak by to mělo být tak, že při vystoupeních vždy ten, kdo chce prosadit ten názor, který on zastává, neupřednostní to upozornění na sebe samotného nad tím cílem, aby jeho věc a jeho názor prošel. A pokud se tak stane, tak potom svému názoru a tomu, co on prosazuje, ublíží. A já se dívám směrem, kde si myslím, že se teď stalo, protože my, když chceme něco prosadit, tak bychom se měli bavit o té věci a k ní mluvit. A trochu na sebe zapomenout. Když na sebe někdy zapomeneme, tak možná si to potom svět skutečně zapamatuje. Nevím, jestli jsem byl srozumitelný, ale považoval jsem za důležité to říct, protože mi jde o to, aby úmluva byla ratifikována a abychom pro ni dnes tím pádem většinově hlasovali. A všechno, co jde proti tomu, tak člověka zamrzí.

A teď k tomu, co tady dnes probíráme. A začnu jak jinak než předkladatelem, vládou nebo panem ministrem. Vláda nám předložila úmluvu proto, abychom ji ratifikovali, protože chce, abychom ji ratifikovali. Tak jsem tomu, pane ministře, rozuměl já z hlediska toho, co řekla vláda. Přiznám se, že z toho, jak jste se k tomu vyjádřil vy, mi to úplně jasné nebylo. On to tady trošku řekl už pan senátor Láska. Přesto jste řekl dvě důležité věci, které si myslím, že jsou naprosto zásadní. A já je trochu okomentuji, když se to předtím nestalo.

Ta první je, že není potřeba žádný bezprostřední zásah do našeho právního řádu proto, když úmluvu ratifikujeme. Není potřeba bezprostředně náš právní řád nějak měnit. A druhou, kterou jste řekl, že význam úmluvy je podle vás víceméně symbolický. A už jste neřekl, jak usnesení vypadá, že kromě toho, že tam je souhlas s ratifikací, jsou tam také dvě výhrady a je tam také výkladová část nebo část, která se správně nazývá, abych uváděl správná jména, „výkladové prohlášení“. Já neříkám, že je to nějak zvlášť důležité, ale ty věci jsou tam proto, že vláda tím chce dát najevo, že je přesvědčena, že náš právní řád po změnách, kterými prošel, není třeba měnit, pokud bude úmluva ratifikována.

A zároveň chci říci, že úmluva nemá a nemůže mít žádný přímý dopad na žádnou fyzickou a právnickou osobu. Jediné, co by se mohlo stát, že úmluva a její znění přinutí nás změnit náš právní řád, protože podle ústavy je nad ním. Ale nemůže to být tak, že dneska přikáže nějaké právnické nebo fyzické osobě, že najednou se na někoho nesmí smát, aby to náhodou nebylo bráno jako něco, co se nesmí dělat. Nebo že najednou je možné někomu odebrat dítě z rodiny, protože je to teď jinak. Nebo že se najednou může stát jiná věc. Tak to zkrátka není. Úmluva je součástí našeho právního řádu, její aplikace přímo na právnické a fyzické osoby není možná. Jediné, co se může stát, že někdo nazná, že je v rozporu s naším platným vnitřním právním řádem. A potom, pokud se ukáže, že to je pravda, a pan ministr dnes řekl, že to není pravda, že je o tom přesvědčen, a já k tomu potom řeknu některé věci, tak by se náš právní řád ve smyslu toho, co je napsáno v úmluvě musel změnit.

To, prosím, bych byl rád, abychom si uvědomili. Teď něco k té historii.

Nevím, jestli jste se k tomu všichni dostali, ale ta úmluva proti násilí nebo ta úmluva o prevenci a potírání násilí prošla třemi meziresortními připomínkovými řízeními. Třemi! Prošla jednáním čtyř vlád: Sobotkovy vlády, vlády Andreje Babiše 1, vlády Andreje Babiše 2 a potom Fialovy vlády. Proč to tady říkám? Nikdo, pokud si přečtete vypořádání v těch meziresortních připomínkových řízeních, nikdo z těch 4 vlád, nikdo z těch stovek úředníků a dalších, kteří to četli, tady neříkal ty věci, které tady dnes říkají odpůrci té úmluvy. Jak je to možné? Ani Sobotkova vláda, ani jeho úředníci, ani Andreje Babiše vláda, ani jeho úředníci, jedna, dvě, ani Fialova vláda a jeho úředníci. Nikdo neměl ty typy výhrad, které tady dnes zaznívají jako věci nezpochybnitelné. Nikdo tam nepsal, že se jedná o Trojského koně, nikdo tam nepsal, že se jedná o otrávené jablko, nikdo tam nepsal, že nám něco zásadního hrozí, proto pan ministr řekl, že není bezprostředně potřeba žádné změny našeho právního řádu.

Já potom nerozumím tomu, co se tady vlastně z hlediska té diskuse děje. Pro mě to je taková podivná hra. Hra na to, kdy někdo říká, co by se všechno, já musím říci, co by se všechno mohlo stát. To znamená, mohlo by se stát, že my prostě ztratíme rozum a budeme najednou dělat věci, které doposud neděláme? Mohlo by se stát, že jsme demokratickou, svobodnou zemí, která má své zákony, že prostě máme životy, které chceme žít, že je přestaneme žít? Prostě mohlo by se samo od sebe stát, poté, co ji ratifikujeme, že najednou přestaneme ženám říkat, že mají hezké šaty, když mají hezké šaty, že nemáme najednou muže a ženy, že máme jenom osoby? To si všechno myslíte, že by se opravdu mohlo stát? Vážně? Nebo to je tady nějaká hra? Něco, co se nemůže stát? A někdo, protože se tady hraje podivná hra, nám říká: Dejte si pozor, to by se mohlo stát. I já se vracím k našemu bývalému předsedovi. To je také o té nesnesitelné touze konat dobro. Není to náhodou tak, že tu nesnesitelnou touhu konat dobro má ten, kdo nechce, aby byla ratifikována? Protože on to přece ví, co by nás všechno postihlo. Skončilo by tradiční manželství, skončily by hezké šaty žen, skončili by ženy a muži, začaly by jenom osoby. To by se všechno stalo. Proto my tomu zabráníme. My to prostě neratifikujeme! Protože vy občané, vy přece byste začali najednou žít po ratifikaci té úmluvy úplně jiný život! Rozumíte tomu? Úplně jiný život byste žili. Došlo by k tragédii. Je tady otrávené jablko, je tady Trojský kůň. Dejte si velký pozor! To myslíte vážně? Opravdu? Nebo to je celé jinak? Jinak vám řeknu, kde je nejmenší naděje, že uspěje úmluva proti násilí. V Rusku. Jenom abychom to věděli. Já neříkám, že to je zásadní argument. Ale takhle to zkrátka je. Tam to opravdu nehrozí. Tam se to ani do parlamentu nedostane. To vám garantuji.

A teď dál k tomu, co tady zaznělo, k tomu, co můžeme udělat. Můžeme zavřít oči, říct, problém, a budou problémy, ta úmluva není bez chyb, je upovídaná, zřejmě navýší byrokracii a má svůj monitorovací orgán. Několikrát tady o něm byla řeč. Já upozorňuji, že GREVIO má pouze připomínkovací a doporučující pravomoc. Každý orgán Rady Evropy, každá úmluva, která takový orgán ke své kontrole potřebuje, má monitorovací orgán. Všem vadí ty výsady a ty imunity. Všechny ty orgány, které jsou u všech možných různých úmluv, mají ty výsady a imunity. Ale nemají je v té úmluvě uvedeny. Je to z toho důvodu, že působí jenom v rámci Rady Evropy. Je to ošetřeno obecným ustanovením o imunitách. Tato úmluva může jít i mimo Evropu, proto to má speciálně v některých článcích uvedeno.

To je jenom k tomu GREVIO a k tomu, co jsem chtěl říci.

Myslím si, že jako se vyvíjí věda, jako v nějakém okamžiku nebylo představitelné, že bychom topili jinak než uhlím, tak se vyvíjí společnost a společenská situace. Máme tady jednu kolegyni z první republiky, jmenovala se Františka Plamínková, ta v té době dokázala dvě úžasné věci se svými zejména kolegyněmi a i některými kolegy, my bychom se k nim mohli, třeba aspoň někteří, dnes připojit. Ta první je, že zrušila celibát. Františka F. Plamínková se jmenuje F proto, že byla učitelka, a tím pádem byla v celibátu a nemohla si vzít svého milého, protože začínal na F. Tak si ho dala alespoň do svého jména. My jsme jí tady udělali ceduli. Chodíme se tam dívat. Obdivujeme ji, co udělala a co dokázala. Ona dokázala to, že zrušila celibát. Prosadila společně s ostatními hlasovací právo pro ženy. Dvě věci, které naprosto změnily vztah mezi muži a ženami. Zrovnoprávnili muži s ženami. Ne úplně, ale částečně. My jí za to tleskáme, nejen za to, byla taky hrdinkou. Popravili ji, zastřelili ji v Kobylisích, protože se zastala Edvarda Beneše proti Hitlerovi, tak jí to spočítali. Tato žena, vy si myslíte, že by dnes byla ráda, kdyby některé věci, které tady říkáme, slyšela? Nebo by si říkala: To je jenom další stupeň! Čeho vy se bojíte? Vy se bojíte, že to neustojíte, že budeme bojovat proti násilí? Protože samozřejmě v každé nové věci je kromě dobrých věcí i zlo. Není to jinak. Nemůže to být jinak. S objevem jaderné štěpné reakce vzniklo dobro, to je ta energie, a také to zlo, to je ta bomba, která padla na Hirošimu a Nagasaki. Tak to zkrátka je. Buď si budeme věřit, budeme věřit síle našeho ducha a demokracii a tomu, že jsme rozumní lidé, kteří nepřipustí ty věci, co tady někdo říká, nebo si věřit nebudeme a zůstaneme stát, zatímco někteří půjdou dál. Půjdou dál, protože nebudou stát. A budou odvážní. Půjdou za novými věcmi. Ale je to náš problém, je to naše rozhodnutí. Můžeme zůstat stát. Budeme v klidu, budeme v bezpečí a zavřeme oči. To jsou věci, které mě napadaly, když jsem tady slyšel některá ta vyjádření.

Teď už jenom konkrétních pár věcí. Jak funguje úmluva? Jak víme, že se vyplatí? To je standardní věc. Vy nemůžete vědět, jak by to bylo, kdybychom něco nepřijali. Vy víte, jak bychom se měli, kdybychom tento zákon nezměnili? Byla by lepší ČR, kdybychom nepřijali přímou volbu prezidenta? Takhle se štípneme. A tak dále. Ten princip je v tom, co říkal Václav Havel, že my se máme snažit o věci, které něco někam můžou posunout, máme je zkoušet, máme jít do nich, buď to dopadne, nebo to nedopadne. Nemáme to dělat tak, že říkáme: My teď nevíme, jestli se to vyplatilo nebo ne. Tak to dělat nebudeme. Prostě tak to není. Mimochodem, znova opakuji, že není možné dnes říci o tom, když nevíme, jak to je, že to tím pádem není dobře. To prostě není možné. Takhle by se postupovat nemělo. Deset let nic nebylo, tak proč bychom se snažili? Euro jsme nepřijali 20 let. Jasně, nemusíme se o nic dalšího snažit, nemusíme nic dalšího vynalézat, nemusíme se snažit o to, aby toho násilí na ženách a domácího násilí a dalších typů násilí ubylo. Nemusíme. Ono se toho moc nestane. Nejlepší na tom je, že nikdo nepozná, jestli jsme udělali chybu. Protože to bude nějak a my nebudeme vědět, jak by to bylo, kdyby to bylo jinak. Tak to prostě je, tak ten život běží. Vy nemáte někdy možnost porovnat ty věci paralelně, že to někde běží a někde ne.

Vy musíte udělat rozhodnutí a nevíte a nikdy se nedozvíte, jestli to bylo lepší, než by to bylo bez toho rozhodnutí. Tak to prostě v životě je. A to je to, co děláme dnes my. Buď budeme pro ratifikaci a půjdeme někam dál s nějakými riziky, neříkám, že tam nejsou, a nebo nebudeme pro ratifikaci a řekneme: „Dobré, trojský kůň, otrávené jablko, nechme to být.“ Já neříkám, že tam nejsou nějaké argumenty, které jsou pravdivé. Je to tak.

Další, co tady mám poznámku, výchova. Prosím vás, náš právní řád a to, co my tady říkáme, je součástí výchovy. Nevychovává se jen ve škole nebo v rodině. Vychovává se všude. A to, co my tady říkáme a co my uděláme, je součástí výchovy. A buď řekneme: „Nejdeme dál a takhle to je a tohle bude,“ a potvrdíme tím pádem některé věci, a je jedno, jak to je, důležité je, jak se to jeví, nebo to neuděláme. To je to, o čem se tu dnes bavíme a co s tím můžeme udělat. Každý si to musí rozmyslet.

Teď tam mám jednu věc, o které jsem přesvědčen. Já tvrdím, že snížení násilí na ženách, domácího násilí na dětech, na handicapovaných a tak dále je v našem bytostném společenském zájmu, neboť ta společnost potom bude fungovat lépe, bude výkonnější. Druhá věc, jestli si někdo myslí, že to bude lepší. To je to rozhodnutí. A to je to rozhodnutí, které si každý musí v sobě udělat. A těch argumentů pro i proti tady zaznělo dost. Já jsem osobně přesvědčen, že je společenskou potřebou pro ČR, aby se ženy více zapojily do všech procesů, které dnes absolvujeme a aby se nebály. A to se mi zdá, že v případě právě násilí není pravda. Spousta se jich bojí. A už tady o tom mluvil Ondřej Šimetka, čím to je, že najednou přibylo tolik oznámení a tolik násilných činů, které jsou někde evidovány? Je to skutečně jen tím, že přibyly, nebo je to tím, že někdo získal odvahu? A pak, já nechci spekulovat, ale měli bychom na to prostě nazírat ze všech možných stran.

Pak tady mám poslední dvě věci. Ta první je, možná by bylo dobře, kdybychom se před rozhodováním, což dnes už asi nestihneme nebo nestihnete, zeptali našich dětí a našich vnoučat, co by oni chtěli, protože pokud se některé věci v té úmluvě projeví třeba v tom směru, o kterém se tu mluvilo, nebo mají projevit, tak to nebudeme my, koho to postihne. Budou to ti mladí lidé, ty děti, ta vnoučata. Já jsem s nimi mluvil, se spoustou z nich. A ti se zdaleka tak nebojí a neobávají se. Nikdo nemluvil o těch věcech, o kterých jsme tu mluvili my. Ale třeba my to víme lépe. My jsme spoustu věcí vždy věděli lépe než ty děti a než vnoučata. A nevím, jestli to vždy bylo dobře, protože listopad 1989 nakonec začali studenti. Hodně tomu pomohli studenti. Tak já nevím, kdo to ví lépe a kdo to neví lépe.

Pak tady mám jednu prosbu. Evidentně podle mého názoru, a možná jsem toho součástí, já neříkám, že všechno vím nejlépe. I z debaty tady, a to se dívám i tamhle na tribunu a dívám se na pana ministra a nevím, na koho dalšího se ještě mám podívat, je tady nedostatečná informovanost o tom, co obsahuje ta úmluva, co v ní vlastně je, co může způsobit. A když ten prostor nevyplníte relevantními a ověřenými informacemi, tak ho zaplní někdo jiný. A on ho zaplnil. A zaplnil ho neuvěřitelným způsobem. A my jsme to připustili a ty plody sklidíme. Toho, že jsme připustili, že spousta informací, které jsou polopravdami, nepravdami nebo dokonce, že jsou to lži, ty zaplnily prostor, který tu vznikl, protože nikdo nevysvětloval, co se děje, co to znamená, jak je to myšleno, co je stereotyp, co není stereotyp. Pak tady vznikají mýty o pomlázkách a o všech dalších věcech. Vznikají proto, že jsme to umožnili, že neděláme dobře svou práci. Někdo nedělá dobře svou práci, nevysvětlil ty věci, jak měl. A to je zásadní věc. A pokud bychom to nedokázali dneska, tak by se nám to nemělo stát příště. Protože když se nám to bude stávat příště, tak budou vítězit úplně jiné síly, které chtějí, abychom žili v iluzi, v dezinformacích, v obavách, abychom podléhali strašení, abychom se začali bát, abychom nedělali věci, které nás povedou dopředu. To je celé. A z toho bychom měli být poučeni, ať to dneska dopadne, jak chce.

Na závěr chci říci jenom ještě dvě věci. První je, že důvodová zpráva se neschvaluje. A druhá věc je, že všem děkuji za tu debatu, protože si myslím, že byla velmi přínosná a že se dá velmi dobře vytěžit pro tuto společnost. A že jsme ukázali, že se umíme bavit kultivovaně a slušně. A že si umíme říkat i věci, které jsou pro toho druhého nepříjemné, ale říkáme si je slušně. Tak u toho zůstaňme. A pokud někdo má názor, že bychom přeci jen měli zase zkusit udělat nějaký krok, který není bez rizika, tak prosím vás, podpořte ratifikaci.

Děkuji.

Převzato z webové stránky předsedy Senátu