Blížící se půlroční trvání války Ruska s euroatlantickou civilizací na Ukrajině nám nabízí možnost mezibilance a ptát se, na to, co se agresorovi podařilo a v čem selháváme.

Vpád ruských vojsk na Ukrajinu 24. února tohoto roku, se velice záhy proměnil z bleskové války na poziční válku a měl za následek znovuzrození a utužení ukrajinského národa. Zároveň do značné míry sjednotil naší civilizaci, která projevila velkou solidaritu s napadenou Ukrajinou. Na druhé straně ukázal, že Putinova dlouhodobá strategie se vyplatila: Naše závislost na ruských surovinách je tak velká, že peníze, které od nás plynou každý den do Ruska jsou stále větší než hodnota zbraní, které dodáváme Ukrajině a než stojí agresora válka. Rusko bylo evidentně na sankce lépe připravené než Západ: peníze si uschovalo v daňových rájích a na sankcích i přes majetky, které byly oligarchům zabaveny, naopak začnou právě oni dále bohatnout, protože jsou schopní vybudovat pašerácké sítě na zboží, kterého je či brzy bude nedostatek: to znamená elektroniky, čipů či dílů do západního zboží, které Rusko potřebovalo i pro výrobu vlastních zbraňových systémů. Tato situace odhalila největší slabinu: Rusko není schopno vyrobit ani jediný artikl, který by mohlo vyvážet kromě zbraní a surovin, ale i ty z velké části stejně těží cizí společnosti.

A tady někde lze hledat hlavní důvod ruské agrese na Ukrajinu. Lidé se proti takovému systému začali, byť v nevelkém množství bouřit, brutalita represí se zvyšovala a Putin už neměl co nabídnout. Proto, jako všichni jeho předchůdci, potřeboval konflikt, který by předvedl jeho sílu a zároveň měl důvody k ještě větším represím: za války s nebezpečným nepřítelem musí být národ jednotný. Takhle se Rusko chovalo vždycky, jak dokázal badatel Ruské akademie věd Vladimir Serebjannikov, cituji: „Rusko strávilo od 14. století dvě třetiny své existence ve válce, a pokud zrovna neválčilo, tak se na válku připravovalo.“ Zároveň předvádí, že cena života je tam stále velice nízká. Proto je možné Rusko považovat za poslední koloniální velmoc, která si dokazuje svou sílu jen velikostí. Válka je tam sebeidetifikačním klíčem.

Aby však Rusko mělo důvod k agresi, potřebovalo si vymyslet na Ukrajině nebezpečného nepřítele a díky tomu posunulo i substanci lži, která se definuje jako nepravdivý výrok s vědomým záměrem oklamat druhé za účelem získání nějaké výhody či trestu. Lži se rozlišují zpravidla na malé či milostivé, jako lhaní dětem či nemocným a na velké lži, které způsobují značné škody, což je případ války, v které se hromadně vraždí civilisté včetně dětí, znásilňují ženy, unášejí obyvatelé, pálí lány obolí atd.

Jenže donedávna, aby lži lidé uvěřili, musela obsahovat kousek pravdy, to se v případě osočení Ukrajiny z nacismu a militarismu neděje. Nacisté tam nejsou a k militarizaci došlo jen kvůli strachu z napadení po anexi Krymu. A aby absurdita byla dovršena, chce Rusko podle jejich vyšetřovatele Alexandra Bastrykina, obvinit zadržené ukrajinské vojáky kvůli tomu, že bránili svou zemi, před mezinárodní tribunál, protože se podle nich provinili proti míru a bezpečnosti lidstva. V něm by zasedali soudci z Ruska, Sýrie a Íránu, kde vládnou podobné režimy, kde řekne-li vládce budiž pravda, lež se stane pravdou.

Napsáno pro ČRo Plus.