V našich končinách, zvláště na politické půdě, každou chvíli exploduje nějaké téma. Naposledy Vrbětice: stalo se sice už před sedmi lety, ale teprve nyní, zcela náhodou, dorazily do Prahy ozvěny výbuchu. Před blížícími se volbami, vyhlášením tendru na dostavbu Dukovan, za přetahování se o vakcíny i doplnění televizní rady, vyhrůžkami odvolávání vlády atd. se takové téma, spolehlivě rozeštvávající společnost, náramně hodí.

Už se k těm devastujícím ohňostrojům, bohužel spojeným i s lidskými tragédiemi, vyjádřil kdekdo, tak proč ne i prezident. Aby se nepřipojil k těm ukvapeným, vzal si týden na rozmyšlenou, a na to, co si poté rozmyslel, se přijela do Lán zámeckého pána p. Miloše Zemana přeptat svým zaměstnavatelem CNN Prima News pověřená profesně zdatná, fešná, pěkně rostlá a zcela sympatická redaktorka Terezie Tománková. Je to již její pravidelný nedělní džob činit podobné s nejrůznějšími obecně známými lidmi, z nichž někteří by raději – alespoň na mě to občas dělá takový dojem – neměli vůbec vycházet z domova, natož vstupovat do politiky. Dělá to dobře, zasvěceně, je rozhodně objektivnější a ve vystupování kultivovanější než ty zbývající z české družiny televizních amazonek kolem jurodivé ´Vlasty´ Fridrichové, které se snaží pokaždé nějakou nastraženou léčkou zaskočit toho svého Ctirada (tedy osobu nemilovanou, anžto z protivného ideového tábora), vložit ho na Kavčích horách do klády a poté před zraky veřejnosti verbálně znásilnit.

Leč není každý den svátek. Dokázat v televizní besedě, že leckterý odborně vytěžovaný politik či politička je vlastně jenom řadový/á trouba/trubka, nebývá pro připraveného a zasvěceného novináře či moderátora zas tak složité. Jenže neplatí to vždy, a právě tato Partie na Primě to potvrdila. Něco jiného je totiž ve svých televizních kulisách moderátorsky ukočírovat několik vyváženě politizujících besedníků, a něco jiného vyrazit za prvním mužem země, vyhlášeným predátorem novinářů, vždy připraveným a nadmíru ochotným jít do jakékoli verbální konfrontace. Ke všemu do barokních končin jeho lánské rezervace.

Celkový dojem z nesouměrné debaty, v níž si zpovídající neodškrtávala vyslovené otázky, zatímco zpovídaný kladl ironické otázky jí, znovu trhalo sociální sítě. Jedny diskutující pobouřilo prý hostitelovo negentlemanské chování k dámě (leč vyslovených urážek nebylo), druhé zklamal fakt, že zkušená novinářka svůj mimořádný úkol příliš nezvládla a byť vyzbrojena několika papíry poznámek nedokázala čelit zkušenému diskutéru, nechala se zbytečně zatlačit do defenzívy a nádavkem se stala terčem poťouchlých poznámek. Fakt příliš ve formě nebyla.

Jenže, vážená paní Tománková, vy jste si to všechno zavinila sama. Vydala jste se totiž na cestu nedostatečně vybavena jak potřebnými informacemi, tak především nezbytnou statečností, či spíše novinářskou otrlostí, asi nezvyklá čelit sice jedinému, zato tak tvrdému a v diskusi nic nepromíjejícímu protivníku. Nebyla jste prostě nadopovaná patřičně odhodlanou novinařinou. Na starého mazaného a otrlého medvěda se nechodí se špuntovkou.

Protože to nebyla žádná tuctová VIP společenská událost, natož pouhé přátelské posezení prvního muže země s řadovou občankou. Vy jste tam nebyla za dámu pozvanou na zámecký čajový dýchánek, ani na Partii šachovou. Pro vás to bylo pracovní setkání dvou profesionálů, v tomto případě na docela nejvyšší úrovni. Tam mělo oboustranně platit nejen „upřímnost za upřímnost“, ale třeba i sebevědomé „na hrubý pytel hrubá záplata“. Protože to všechno mělo probíhat, aniž bych to chtěl nějak genderově zašmodrchat, na úrovni „já pán – ty pán“.

Jistě, prezidentu republiky je nevhodné nadhodit, že i on si „sedí na uších“. Ale co vám bránilo důrazně se ohradit třeba slovy „Nezlobte se, pane prezidente, ale tuto otázku kladu již potřetí - jak jste si dozajista všiml - právě proto, že jste se odpovědi na ni zatím pokaždé úspěšně vyhnul“. Určitě si paní redaktorka neseděla na uších. Spíš mám obavu, jako by jedno (to pravé, od kamer odvrácené) měla vyřazené z provozu, jelikož ucpané naslouchátkem, jímž ji dirigoval, rozptyloval a tím z konceptu vyváděl někdo z centrály. Třeba právě její šéfredaktor Pavel Štrunc, jehož pozápasový povzdech „Zachovat si chladnou hlavu a eleganci i v nekomfortních chvílích, které k moderování občas patří, není častokrát vůbec jednoduché,“ byl ve chvíli, kdy zhasla světla, už zcela na nic.

A jaké si ze všeho vzít ponaučení? Třeba to z názvu jedné staré německé filmové komedie Keine Angst vor großen Tieren. Platí totiž i pro pracovní setkání novinářské profesionálky s jakýmkoli profesionálním politikem: žádný strach před velkými zvířaty…