Před pár dny se objevila na knižních pultech kniha bývalého amerického ministra zahraničí z let 1973 až 1977 a poradce několika vládních činitelů Henry Kissingera s názvem Uspořádání světa a s podtitulem Státní zájmy, konflikty a mocenská rovnováha.

Kissinger je původně Němec, který od patnácti žije v USA, kde vystudoval politologii na špičkové Harvardově univerzitě v Bostonu. Tam se taky stal později profesorem, a proto jeho úvahy jsou nejen díky životní zkušenosti, ale i kvůli vzdělání velice fundované.

Psát odpovědně o této knize by vyžadovalo velký prostor, proto se omezím jen na několik aspektů, které se týkají Evropy a naší politiky. Podle třiaosmdesátiletého Kissingera je největší chybou Evropy to, že se odloučila od mezinárodního systému, který původně sama vytvořila, a nahradila ho konceptem sdílené suverenity. V tom vidí hlavní paradox, protože právě Evropa vytvořila pojem mocenské rovnováhy, ale při vymezování svých nových institucí v rámci Evropské unie velmi zásadně omezila element moci. Dopustila pokles vojenských schopností, a víceméně proto nemá prostor k reakci, pokud dojde k porušení univerzálních norem. Chybí jí mocenské centrum, které by kontrolovalo měnu a hranice, a proto se ocitla v mrtvém bodě mezi minulostí a budoucností. Jde o hybrid mezi konstitučním státem a konfederací.

Mluví-li Kissinger o Rusku, s hlubokou znalostí odhaluje historické kořeny jeho chování a cituje mnoho klasiků, kteří dle něj viděli již dávno dost přesně problémy Ruska. Rusko je podle nich hybrid, který do srdce Evropy vnáší životní náboj stepí. Táhne se sice přes dva kontinenty, ale zcela doma není v jednom ani v druhém. A to je podle něj důvod, proč se cítí být stále v ohrožení a snaží se všem sousedům vnutit svou absolutní vůli, místo aby se soustředilo na svůj technologický a hospodářský růst. Proto i ministr zahraničí cara Alexeje v polovině 17. století ruskou zahraniční politiku definoval jako snahu rozšiřovat stát ve všech směrech. Vladimir Putin přesně na tuto strategii navazuje, aniž však pochopil, že tato strategie se Rusku v minulosti nikdy dlouhodobě nevyplatila, protože ho nezbavila strachu.

A píše-li Kissinger o Rakousku-Uhersku, jako hlavní důvod jeho rozpadu uvádí jeho nespolehlivost v mezinárodních záležitostech, která má dodnes větší hodnotu než demonstrativní předvádění taktického důvtipu a různá lavírování.

V této souvislosti cituje Metternicha, který řekl: Řád nevzniká z úsilí o samotný národní zájem, ale především ze schopnosti propojit jej se zájmy ostatních zemí. Na to, zdá se, jsme zcela zapomněli, ač Masaryk i Havel nám předvedli, že právě kvůli jejich dovednosti prezentovat české problémy jako evropské problémy jsme byli ve světě respektovaní. Taktický důvtip, kterým se chlubí například prezident či ministr financí, z nás naopak dělá nespolehlivé partnery.

(Psáno pro ČRo Plus)