Když jsem koncem července vydal politikonský „sloupek“ s titulkem Žalobce rebelant, věnovaný vzdorování nepravomocně odvolaného vrchního státního zástupce v Praze Vlastimila Rampuly, doufal jsem, že během lhůty pro podání rozkladu proti rozhodnutí ministra vychladne protagonistovi článku hlava, uvědomí si, že svoboda je správně pochopená nutnost, a složí zbraně. Nestalo se. V pátek 5. srpna doručil kurýr na ministerstvo jeho rozklad. Přijde tedy ke slovu rozkladová komise ministerstva a posléze bude muset ve lhůtě šedesáti dnů znova rozhodnout ministr. Vlastimil Rampula se svěřil redaktorům Práva, že předpokládané druhostupňovému rozhodnutí o odvolání napadne soudní žalobou.

O tom, že Vlastimil Rampula bude muset odejít, se začalo mluvit souběžně s úvahami o odvolání Renaty Vesecké, takže období nejistoty pro něho osobně i pro jím řízený úsek soustavy státního zastupitelství trvá už hodně dlouho a úřadu nepochybně škodí. Je nejvyšší čas je ukončit. Proto vzdorování proti odvolání nikomu a ničemu neprospěje. Není možné donekonečna komplikovat řízení státního zastupitelství skrytou válkou mezi pražským vrchním státním zástupcem a jeho nadřízeným. Sama skutečnost, že Vlastimil Rampula nadřazuje svůj zájem nad potřebu uklidnění situace ve státním zastupitelství, nasvědčuje tomu, že není správným mužem na správném místě.

Domnívá-li se Vlastimil Rampula, že k jeho odvolání vedou jiné důvody než vady jeho výkonu ve funkci, má jistě aspoň částečně pravdu. Od nástupu od funkce byl vždy vnímán jako člověk Renaty Vesecké. Jsou-li obavy z možného uplatňování jejího vlivu na chování státního zastupitelství i po jejím odchodu, přirozeně musí být zapuzeni všichni, kteří by mohli posloužit jako převodní páky. Ovšem souvisí-li Rampulovo odvolání s odchodem Renaty Vesecké a její pád s nepřístojností zvanou „kauza Čunek“, pak je malou vadou na kráse jeho popravy skutečnost, že jej odvolává ministr, který měl v kritického aféře postavení „capo di tutti capi“.

Dvouměsíční prodloužení Rampulova zápasu nakonec pro něj nemusí být jen výhodou. Dokonce se může obrátit proti němu, protože ministra a nejvyššího státního zástupce může jeho odpor podnítit k prohloubení argumentace pro jeho odvolání. Mohli by se například zamyslet nad jeho výkonem v personálním řízení. Revoluční změny v úřadě obsazeném z poloviny bývalými prokurátory a vojenskými prokurátory, vesměs bývalými členy KSČ, se od něho nedaly očekávat. Nedostal se ale ani k výměně dlouholeté šedé eminence VSZ, náměstka Libora Grygárka, jehož profesní životopis obsahuje také dozorování nad brutálními zásahy Pohotovostního pluku SNB a StB proti účastníkům demonstrací v období tzv. palachiády. Stejně tak konzervoval personální obsazení funkcí krajských státních zástupců. Ve věci výměny krajského státního zástupce v Ústí n.L. Jiřího Křivance se postavil proti ministrovi Jiřímu Pospíšilovi a po nástupu Daniely Kovářové zneužil její počáteční bezradnosti k zvrácení Pospíšilova rozhodnutí. A v dobře řízeném úřadě by si žádný státní zástupce nemohl nosit na pracoviště lahve tvrdého alkoholu.

Hlubší průzkum zastavených kauz by asi přinesl další „objevy“, opodstatňující přiznání hanlivého označení jeho úřadu titulem „vrchní státní zametačství“. Za jeho panování například došlo k odebrání státní zástupkyni Darje Dunajové dozoru nad trestním řízením ve věci „České pivo“ těsně před podáním obžaloby, k jeho následnému zastavení bývalým vojenským prokurátorem Ladislavem Letkem a k odchodu znechuceného vyšetřovatele od policie. Vlastimil Rampula by se mohl hájit, že usnesení o zastavení trestního stíhání podléhá povinnému přezkumu nejvyšším státním zástupcem, takže nezrušením Letkova rozhodnutí na sebe převzala odpovědnost bývalá nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká. Jenže její odvolání zpochybňuje víru v bezchybnost jejích rozhodnutí a snižuje hodnotu takového argumentu k nule.

Asi by se nepodařilo prokázat, že se za působení Vlastimila Rampuly úroveň činnosti vrchního státního zastupitelství a jemu podřízených krajských zastupitelství významně zhoršila nebo zlepšila proti éře jeho předchůdce Jiřího Kulvejta. Vzhledem k jeho ochotě vzdorovat tu ministrovi, tu nejvyššímu státnímu zástupci a hrát si na svrchovaného pána na svém písečku i sama nezpůsobilost dosáhnout během několika let ve funkci výrazného pokroku ve vývoji podřízeného úřadu je dostačujícím důvodem k výměně. Je na čase, aby to zase zkusil někdo jiný.