„Válka žalobců“, která vypukla po zásahu státních zástupců k záchraně tehdejšího místopředsedy vlády Jiřího Čunka před soudním projednáním jeho trestní věci, byla neobyčejným příkladem následků svedení orgánu veřejné moci mimo prostor ústavnosti politickou korupcí, jenž nemá obdobu v naší historii od vzniku samostatného státu, ani jinde v Evropě. Navodila nedýchatelné prostředí uvnitř soustavy státního zastupitelství provázené příznaky úpadku služební kázně. Hluboce otřásla důvěrou veřejnosti v morální úroveň, odolnost proti korupčním tlakům, nestrannost a profesionalitu státních zástupců. Její účinky poškodily prestiž i těch státních zástupců, kteří zůstali stranou sporů a hleděli si své práce. Její stín padl i na soudnictví.

Pokusy o utlumení napětí mezi státními zástupci mocenskými prostředky během prvního ministerského mandátu Jiřího Pospíšila byly neúspěšné. Provázely je křivdy, způsobené některým odpůrcům zásahu odvoláním z funkcí. Dosud nebyly zcela odčiněny.

Námět „kauza Čunek“ se trvale vracel v médiích a na politické scéně, provázen částečně nespravedlivým voláním veřejnosti laické i odborné po odchodu bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké jako viditelného symbolu spáchaných nepravostí.

Za působení ministryně Daniely Kovářové se bouře poněkud utišila. Bylo zjevné, že ve státním zastupitelství nemůže dojít k zásadním změnám, na která neměle Fischerova dočasná vláda dostatečný mandát. Mimo to naštěstí nepřišly nové impulzy, jež by znova zvýšily napětí. Úspěšnou stížností pro porušení zákona proti počátečním právním úkonům trestního řízení proti Jiřímu Čunkovi se paní exministryni podařilo vyvolat klamavou iluzi zákonnosti uskutečněné manipulace, což vedlo k ochabnutí zájmu veřejnosti.

Slib nápravy poměrů v justici se stal jedním z volebních hesel ODS v předvolební kampani r. 2010. Měl silný kladný ohlas. Na vlně zájmu laické i odborné veřejnosti o zlepšení stavu české justice a státního zastupitelství zvlášť vystoupil znova do křesla ministra spravedlnosti Jiří Pospíšil, jenž nahradil volební guláš nadějí danou voličům, že dojde k rychlému odvolání Renaty Vesecké a novelizací zákona o státním zastupitelství se zvýší odolnost úřadu proti politickým tlakům a vytvoří se předpoklady pro zásadní zlepšení úrovně jeho výkonů.

Předvolební sliby ODS způsobily vzkříšení veřejnosti z letargie. S nástupem koaliční vlády ožil zájem o prošetření pozadí manipulace s kauzou Jiřího Čunka a o vyvození odpovědnosti. Znova zaznělo volání po odchodu Renaty Vesecké.

Místo veřejností očekávané rychlé výměny nejvyššího státního zástupce došlo k nedůstojnému odkládání odvolání Renaty Vesecké z jednoho termínu na další, zakončenému odvoláním bez seznámení veřejnosti s oficiálními důvody. Způsob provedení je výrazem přezíravého vztahu vládnoucích pseudoelit k občanům: důvody odvolání tak významného státního úředníka měla vláda veřejnosti oznámit. Na druhé straně okolnost, že se Renata Vesecká za těchto okolostí nebránila odvolání soudní žalobou a stáhla se do soukromí, dodatečně rozšířila okruh důkazů, že není tou silnou osobností, která má zastávat tento významný úřad.

„Katem“ Renaty Vesecké se paradoxně stal její nadřízený a spoluviník, staronový ministr. Žádné vyšetřování odpovědnosti za zásah do kauzy Jiřího Čunka dosud neproběhlo. Sotva k němu dojde za panování ministra, jenž by se nutně stal předmětem zájmu vyšetřujících orgánů.

Nový nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman je sice kvalitní člověk, ale byl vybrán osvědčenou metodou „kamarád přivedl kamaráda kamarádů“. Nový zákon o státním zastupitelství nebyl dosud předložen vládě. Veřejnost si mohla myslet, že ODS využívá závětří v opozici k přípravě nějakého nového zákona, ale ve skutečnosti nebylo nic připraveno a zatím se koná jen postupné vylepšování zákona „salámovou metodou“. Každou sebemenší novelku provází mediální hluk ke cti a slávě Jiřího Pospíšila.

Součástí nápravy se stal návrat tří vedoucích státních zástupců, odvolaných z funkcí Jiřím Pospíšilem v období horké fáze „války žalobců“. Postižení, kteří jej převyšují profesní zkušeností a přinejmenším se mu vyrovnají právnickou vyspělostí, se vzepřeli soudní žalobou a zhruba po třech letech uspěli. Jejich novým jmenováním do původních funkcí byl dán nepochybně průchod právu.

Netuším, zda se Jiří Pospíšil při podpisu jejich jmenovacích dekretů červenal. Nicméně s jejich zadostiučiněním jsou spojeny i různé nepříjemnosti. Tak Krajské státní zastupitelství v Ústí n.L. má nyní dva funkčně rovnocenné šéfy, což je v rozporu s ustanovením zákona o státním zastupitelství, nehledě k tomu, že zde dochází k plýtvání finančními prostředky. Není známo, jakým způsobem hodlá ministr spravedlnosti uvést strukturu řízení tohoto úřadu do souladu se zákonem. Na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci nenastalo totéž jen díky tomu, že vrchní státní zástupkyně Milena Hojovcová na svou funkci resignovala, a to tak dobrovolně, až z toho onemocněla. Zkušená státní zástupkyně, nezatížená členstvím v bývalé KSČ, pak byla „z vděčnosti“ degradována do postavení řadové státní zástupkyně na nejnižším stupni soustavy, a to v úřadě, v němž před mnoha lety začínala svou kariéru a posléze jej řídila až do odchodu na vrchní státní zastupitelství. Takové hazardování personálními zdroji v situaci, kdy většinu vedoucích míst v soustavě státního zastupitelství drží bývalí prokurátoři protiprávního režimu, je důkazem nízké úrovně personálního řízení resortu.

Nezanedbatelnou nepříjemností je nezbytnost finančního vyrovnání zmíněným státním zástupcům za období, po které nemohli vykonávat své funkce. Rád bych prozradil čtenářům, kolik stálo pochybení ministra Jiřího Pospíšila, ale netroufám si, byť přibližné číslo znám: díky tomu, že ministerstvo spravedlnosti a Nejvyšší státní zastupitelství jsou povzneseny nad povinnost respektovat zákonné lhůty vyřizování dotazů podle zákona o svobodném přístupu k informacím, neznám dosud přesnou částku. Je ale v každém případě dost velká na to, aby podfinancovanému resortu spravedlnosti citelně chyběla. A ministr a jeho nekompetetní úředníci, kteří odborně nezvládli proces odvolávání zmíněných vedoucích státních zástupců, nebudou muset sáhnout do vlastních kapes.

Velkou nepříjemností jsou nevelké personální změny, jež začal postupně provádět nejvyšší státní zástupce. Jeho úloha je obtížná: s jeho příchodem na NSZ se spojují velké naděje. Jenže zatímco Pavel Zeman je nový, soubor státních zástupců se nezměnil: pořád jsou to ti samí lidé, kteří v něm působili před jeho nástupem, pořád je mezi nimi více než jedna třetina členů bývalé KSČ a ještě o něco vyšší je celkové zastoupení bývalých prokurátorů a vojenských prokurátorů předlistopadového protiprávního režimu. Ve vedoucích funkcích je výskyt pohrobků normalizace ještě výraznější. Přimět starý kolektiv, aby pod osamělým novým šéfem pracoval více, lépe a radostněji, je nadlidský úkol. „Starého psa novým kouskům nenaučíš“. Obtížnost podmínek pro řídící činnost nejvyššího státního zástupce v personalistice dokresluje skutečnost, že tři významné funkce ve své těsné blízkosti obsadil bývalými vojenskými prokurátory. V tomto směru postupuje přesně opačně než Renata Vesecká, v které viděl Mirek Topolánek záruku postupného oslabení vlivu této nežádoucí kasty nositelů totalitního bezpráví.

Obtížnost postavení Pavla Zemana se ale nejvýrazněji projevila, když narazil na odpor při realizaci záměru odvolat z funkce pražského vrchního státního zástupce Vlastimila Rampulu. Narazil hned dvakrát: vrchní státní zástupce se postavil na odpor a zjevně by se bránil ve správním řízení, pokud by Jiří Pospíšil našel odvahu jej odvolat. Jenže pan ministr, deprimovaný soudním „výpraskem“ od tří odvolaných státních zástupců, zatím váhá odvoláním. Neposkytnutí podpory ministrem spravedlnosti je tím druhým, a to tvrdším nárazem.

Díky této situaci se Pavel Zeman konečně dověděl, jak to ve skutečnosti je s představou nezávislosti nejvyššího státního zástupce na politicích.

Váhavost Jiřího Pospíšila může mít na stav státního zastupitelství zhoubný vliv. Nevyřešené odvolání Vlastimila Rampuly povede k napětí mezi ním a nejvyšším státním zástupcem, které ovlivní poměry uvnitř soustavy. Vztah zmíněných pánů bude dalším bojištěm války žalobců.

První výstřely na něm již padly: Vlastmil Rampula podal trestní oznámení kvůli úniku informací z vyšetřování důvěrných obchodních jednání. Podezřelými orgány jsou Vrchní státní zastupitelství v Praze, Nejvyšší státní zastupitelství a určitá složka protikorupční policie, přičemž vrchní státní zástupce vyslovil přesvědčení, že chyba se nestala v jeho úřadu, a ukazuje prstem na úřad svého nadřízeného. Úniky informací z trestního řízení jsou vážným problémem, který dosud nikdo nedokázal odstranit. Nicméně pravděpodobnost, že se právě v tomto případě podaří cestu úniku informací odhalit, je nepatrná, čili lze pochybovat o účelnosti trestního oznámení. To vyvolává podezření, že bylo odplatou za Zemanův návrh na odvolání Vlastimila Rampuly.

Nasazení policie proti státním zastupitelstvím je mimořádná událost, která rovněž nemá v naší historii obdobu. Všechny pokusy o trestní stíhání státních zástupců, o kterých vím, samo státní zastupitelství zadusilo. A policisté se pochopitelně za těchto okolností do prověřování oznámení nehrnou.

Policejní vyšetřování na vysokých stupních státního zastupitelství je špičkou ledovce, která prozrazuje, že soustava státního zastupitelství je nemocná a vyžaduje radikální léčbu. Personální složení z ní udělalo nejzachovalejší skanzen moci výkonné protiprávního režimu. Od změny politických poměrů v r. 1989 se vyvíjela bez účinné vnější kontroly. Pravidla jejího vnitřního kontrolního systému jsou nastavena tak, že o reakci na podnět nebo stížnost může rozhodout ten, proti němuž podání směřuje.

Příznaky chorobnosti poměrů ve státním zastupitelství sahají od drobných projevů nekázně přes úniky informací až po brzdění policejního vyšetřování. Netrestané mravní, kázeňské a odborné poklesky mají zhoubné účinky na funkčnost soustavy.

Vedoucí státní zástupci jsou vůči svým podřízeným značně benevolentní, čímž je podporují v přesvědčení, že si mohou beztrestně dovolit úplně cokoliv. Svědčí o tom „historka na konec“: v loňském roce se vydali čtyři státní zástupci z odlehlých končin do hlavního města jako svědci k soudu. Když dorazili, zjistili, že nemají vyřízeno zproštění mlčenlivosti. Přestože jim předseda senátu navrhl několik způsobů, jak se vypořádat s touto překážkou, hrdě se rozloučili. Museli přijet znova. Jejich vedoucí zopakovala stejný kousek ještě jednou. Podle vyjádření bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké, tehdy jediné kompetentní osoby ve věcech zproštění mčenlivosti, státní zástupci by výpovědí před soudem nepochybili. Stejně rozhodl soud. Zmínění státní zástupci si v tomto případě udělali za státní peníze výlet do Prahy spojený se zmařením pracovního dne. Kázeňský trest za svévoli, za pohrdání soudem ani úhrada vyhozených peněz z jejich vlastních kapes ovšem nepřichází v úvahu, protože není nikdo, kdo by se s jejich pokleslým chováním chtěl vypořádat. V tomto směru není rozdíl v chování vedení státního zastupitelství mezi vládou Renaty Vesecké a Pavla Zemana. Státní zástupci, již mají být strážci zákonnosti v trestním řízení, jsou prakticky nedotknutelní.