Mezi ústavními institucemi dojde občas ke sporu, ale permanentní rozepře mezi prezidentem Milošem Zemanem a Senátem Parlamentu České republiky se už staly součástí denní politiky. Naposledy jeden ze senátních výborů jednohlasně odmítl advokáta Petra Poledníka jako prezidentova kandidáta na ústavního soudce. A protože rozpaky budí i u senátních klubů, schyluje se zřejmě k další prohře prezidenta v Senátu.

Nominace právníka, který sice není úplně neznámý, ale v oblasti ústavního práva nedisponuje žádným zaznamenaným zájmem, je zvláštní. Jako by ho prezident předložil Senátu rovnou k provokaci. Objevily se dokonce odvážné spekulace, zda-li problematickým výběrem nechtěl jen odvést pozornost od jiného mediálního tématu, totiž konfliktní milosti pro svého spolupracovníka.

Senátoři soudí, že advokát Poledník by už nemohl mít méně předpokladů k funkci ústavního soudce. I sám vystupuje mediálně apaticky, s prezidentem se prý nezná, vybrán byl možná proto, že má kancelář v Brně, kde sídlí i Ústavní soud, a je v právnických kruzích trochu známý. Připustil, že by se kandidatury mohl i vzdát.

Prezident také ignoroval doporučení předsedy Ústavního soudu i odstupující stávající soudkyně, aby za ni přišla do funkce žena, nakolik je složení sboru soudců nyní velmi nevyvážené, zůstává tam jen jedna soudkyně.

Vše tudíž směřuje k odmítnutí návrhu Senátem, nebylo by to ostatně poprvé, odmítnutých nominací je už celá řada, naposledy kontroverzi vzbudil návrh Aleše Gerlocha, jehož neschválení Senátem Zeman označil za pět minut slávy pro nesouhlasící senátory. Dokonce odmítl ho jít přímo do Senátu představit, protože to považuje za zbytečné a postavení svého uchazeče by jen zhoršil.

Takto asi nevypadá snaha o co nejlepší obsazení důležité soudní instituce. Ani ji prezident zřejmě nepovažuje za tolik důležitou, i když její předseda Pavel Rychetský byl původně jeho přítelem.

Hlavní konflikt vede ale prezident právě se Senátem, ve kterém minulý rok, v době jeho onemocnění, probíhala debata o zbavení prezidentských pravomocí. Ne že by se nedalo se senátními návrhy a s institucí samotnou nesouhlasit a zmiňovat i její samotnou existenci, kterou chtěl prezident vyřešit jakýmsi vyhladověním, tedy snížením rozpočtu.

Senát má v českém ústavním systému opravdu po celou dobu své existence postavení poněkud obtížné, při schvalování české Ústavy si někdejší Česká národní rada dala velmi záležet, aby jeho pozice co nejvíce oslabila a nevyrostla z něj konkurence Poslanecké sněmovně. Léta se hovoří o možném posílení jeho pravomocí, které ale zpravidla neprochází. Senát si tak občas musí hledat vlastní agendu.

Prezident Miloš Zeman ale neargumentuje ničím z tohoto, ani malou důvěrou této komory u veřejnosti. Nelíbí se mu jen aktuální politické složení Senátu a jeho kroky, k němu často kritické.

Pokud ale Senát disponuje svými pravomocemi, z nichž jednou z těch velmi důležitých je schvalování prezidentova jmenování ústavních soudců, není nic vhodnějšího než to respektovat, pokoušet se spíše o shodu a zdržet se trucovitých podniků.

Oslabuje to totiž nejen Senát, jak je asi zamýšleno, ale ústavní pořádek jako celek, což se ovšem prezidentovi bohužel daří nejen v tomto případě.

Autor je komentátor Českého rozhlasu