Po hojně medializovaném jednání Krajského soudu v Praze o žalobě proti prostořeké advokátce Marii Benešové zavětřil Jiří Paroubek možnost svézt se na vlně vyvolaného zájmu veřejnosti a vystoupil s návrhem na ustavení komise poslanecké sněmovny, která by měla přezkoumat okolnosti zastavení trestního stíhání Jiřího Čunka. Jistě věděl, že patrně nezíská ve sněmovně pro nesmyslný návrh podporu. Sotva by dokázal vysvětlit, proč právě tato vyšetřovací komise by něco vyšetřila, když žádná z jejích předchůdkyň nebyla úspěšná. To vše mu nevadilo: nejde přece o to, skutečně vyčistit Augiášovy chlévy státních zastupitelství, ale o přízeň budoucích možných voličů, jimž se rázné bubnování na vůdcovu hruď může líbit. Je ostatně otázka, zda skutečně chce něco vyšetřit. Vždyť by se mohl v budoucnu dostat do stejné situace jako nedávno Mirek Topolánek, jemuž bránila v klidném spánku představa lidovců opouštějících vládní koalici na protest proti obžalobě na jejich předsedu. Jiří Paroubek přece chce vyhrát nejbližší volby do poslanecké sněmovny a musí počítat s tím, že bude muset poprosit Jiřího Čunka, aby usedl na křeslo místopředsedy v jeho vládě a zachránil ho před nemilou nutností vládnout s otevřenou podporou komunistů.

Jiří Paroubek jistě ví totéž, co přinejmenším tuší většina národa, totiž že Renata Vesecká sice svým zásahem do kauzy Jiřího Čunka hrubě porušila náš právní řád, ale zcela určitě nikoli pro vlastní potěšení. Vyšetřovací komise poslanecké sněmovny nemá pravomoci, aby vedla objektivní vyšetřování příčin jejího počínání a míry zavinění dalších osob. Z toho důvodu je zcela zbytečné ji zřizovat. Volání po jejím zřízení je jen výkřikem z bezmoci. Účelné by bylo postavit nejvyšší státní zástupkyni mimo službu, zbavit ji ochrany protiústavního článku 16 Pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce č.12/2003, vydaného normalizační prokurátorkou Marií Benešovou, kdysi z dopuštění osudu nejvyšší státní zástupkyní, a dát zelenou protikorupční službě P ČR. Jenže k tomu by musela být politická vůle samotné Renaty Vesecké, v jejíž moci je aktualizace předpisu, popř. ministra nespravedlnosti Jiřího Pospíšila, který by jí mohl jeho úpravu přikázat. Na článek 16 ale samozřejmě nikdo nesáhne, protože nestranné policejní vyšetřování by ohrozilo nejen nejvyšší státní zástupkyni a některé její spolupracovníky a nohsledy, ale také ty, kdo ji k hazardérskému kroku přiměli.

Krajním situacím a volání po ustavení vyšetřovací komise by mohl předejít ministr Pospíšil, který má časově neomezenou možnost podat stížnost pro porušení zákona proti usnesení NSZ o odnětí věci Jiřího Čunka státnímu zastupitelství v Přerově a přikázání do Jihlavy. V případě, že by Nejvyšší soud ČR stížnosti vyhověl, padla by také všechna navazující usnesení státních zástupců a trestní stíhání Jiřího Čunka by muselo být obnoveno. Naopak zamítnutí stížnosti Nejvyšším soudem ČR by bylo nezpochybnitelným posvěcením zásahu Renaty Vesecké a museli by umlknout všichni remcalové, kteří dnes chtějí její hlavu, Jeho Excelencí Jiřím Paroubkem počínaje a drzým grafomanem Martinem Stínem konče. Proč tento průhledný krok Jiří Pospíšil již dávno neudělal, zvlášť když jej k němu kdysi vyzvala přímo Renata Vesecká (nemluvě o pětkrát opakovaném podnětu spolku Šalamoun), je záhada, srovnatelná s tajemstvím bermudského trojúhelníku.