Sdílím názor tvůrců dopisu, že Vlastimil Rampula má odejít. Začal jsem jej projevovat již krátce po jeho jmenování. Důvody nacházím i jinde než v „pouhém“ selhávání Vrchního státního zastupitelství v Praze, na které poukazují autoři dopisu, a k věcným důvodům Pavla Zemana (které nebyly oficiálně zveřejněny, a proto o nich nespekuluji) bych možná přidal další. Přesto si myslím, že Veřejnost proti korupci vyslala střelu nesprávným směrem.

Zemanův návrh na odvolání Vlastimila Rampuly není překvapivý. Důvody nejsou jen v zjevných závadách v činnosti a v nezdarech Vrchního státního zastupitelství v Praze a jemu podřízených útvarech státního zastupitelství, ale mají i svou vztahovou stránku.

Personální změny, ke kterým došlo v soustavě státního zastupitelství po nástupu Nečasovy vlády, jsou „obrácením karty“ ve „válce žalobců“, vyprovokované zásahem státních zástupců z 4. června 2007 do trestního řízení proti bývalému místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi. Až do konce prvního ministerského mandátu Jiřího Pospíšila se odpůrcům zásahu vedlo špatně. S nástupem Nečasovy vlády se začaly karty obracet a pod Čunkovými zachránci se začaly otřásat židle. Nemravnou výjimkou je Jiří Pospíšil, který se jako staronový ministr v Nečasově vládě přerodil z capo di tutti capi pachatelů této nepřístojnosti do role byť nerozhodného, ale nakonec přece jen konajícího „popravčího“ nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a v nositele rehabilitací obětí šikanování odpůrců zásahu. Po výměně na postu nejvyššího státního zástupce se přirozeně dalo očekávat, že Renatu Veseckou budou do propadliště následovat také její souputníci.

Nejde o prostou šikanu za loajalitu k Renatě Vesecké, ale o odmítnutí způsobu právního myšlení státních zástupců, který jim dovolil vyhovět politické objednávce a zvýhodnit prominentního obviněného proti běžným občanům, čili dopustit se korupčního jednání svého druhu.

Vlastimil Rampula byl ohrožen již tím, že byl jedním z lidí Renaty Vesecké. Kromě toho si svůj pád začal připravovat sám ještě v éře Topolánkovy vlády nadměrně sebevědomým, nezávislým jednáním, popř. nedostatkem ochoty podřizovat se autoritám.

Když se Jiří Pospíšil rozhodl bez jeho laskavého svolení (sic!) potrestat odvoláním z funkce Jiřího Křivance, krajského státního zástupce v Ústí n.L., za šikanování Adama Bašného, odpůrce zásahu do „kauzy Čunek“, Vlastimil Rampula projevil veřejně nesouhlas. Kdyby byl Jiří Pospíšil důsledný, odvolal by jej za drzost již tehdy, a to právem. Veřejné vyjádření odporu k důležitému rozhodnutí ministra lze interpretovat jako přímé porušení zákona o státním zastupitelství, který takové chování nepřipouští.

V důsledku odporu Vlastimila Rampuly nemohl ministr spravedlnosti obsadit uvolněné místo po odvolaném Jiřím Křivancovi, protože na jmenování nového krajského státního zástupce potřeboval součinnost právě vrchního nebo nejvyššího státního zástupce, kteří mu ji neposkytli. Postoj vrchního státního zástupce tak nabyl povahy sabotáže. Na překonání překážky se Jiřímu Pospíšilovi nedostalo dost času, protože padla Topolánkova vláda.

Když Jiřího Pospíšila vystřídala Daniela Kovářová, Vlastimil Rampula obmyslně využil její počáteční zmatenosti a přiměl ji k vrácení Jiřího Křivance na původní místo. Obávám se, že Jiří Pospíšil během působení v opozici na zvrácení svého rozhodnutí nezapomněl a vede je na „osobním účtu“ Vlastimila Rampuly na záporné straně.

Veřejným odporem proti návrhu Pavla Zemana projevil Vlastimil Rampula nedostatek respektu k přímému nadřízenému.

Bez ohledu na to, co si kdo myslíme o příčinách vzniku vzájemného neporozumění mezi Jiřím Pospíšilem, Pavlem Zemanem a Vlastimilem Rampulou, zůstává skutečností, že osobnostní nesoulad mezi nimi by škodil situaci ve státním zastupitelství. Pokud si Vlastimil Rampula přisvojuje větší míru nezávislosti, než odpovídá jeho podřízenému postavení, stává se rušivým prvkem a je zde další důvod pro jeho odchod. Sebekritický člověk na jeho místě by si uvědomil neúnosnost své situace a odešel by důstojně sám.

Právě pro výše uvedené okolnosti se dalo očekávat, že Jiří Pospíšil bez velkých průtahů vyhoví Zemanovu návrhu na odvolání Vlastimila Rampuly. Je ostatně vysoce pravděpodobné, že nejvyšší státní zástupce měl zajištěno ministrovo „požehnání“ předem, pokud dokonce nevyšel vstříc jeho přání. Váhavost, kterou Jiří Pospíšil navzdory očekávání projevuje v přístupu k Zemanovu návrhu, podkopává autoritu nejvyššího státního zástupce v očích podřízených a veřejnosti: je zjevné, že nejvyšší státní zástupce není tak nezávislý, jak by tomu mělo být podle předvolebních projevů občanských demokratů obecně a Jiřího Pospíšila zvlášť, a navíc nemá v ministrovi oporu. Lze mluvit o ponižujícím podrazu vůči Pavlu Zemanovi, který by mohl být srozumitelným důvodem k jeho resignaci.

Částečným vysvětlením ministrova nepatřičného váhání by mohl být nepříjemný zážitek prohry v soudních sporech o neplatnost povrchně odůvodněných odvolání tří vedoucích státních zástupců, která Jiří Pospíšil vydal během svého prvního mandátu. Jistě ho tíží svědomí, že neúspěchem zatížil rozpočet resortu odškodněním neprávem odvolaných. Znám oficiální čísla: z pohledu řadového občana jde o hodně peněz a individuální odpovědnost ministra nelze zastřít, byť zrušená rozhodnutí jistě nepsal osobně. Neméně nemilým důsledkem je návrat vítězů sporů na původní místa, mezitím obsazená jmenováním nástupců. V Ústí n.L. tak v současnosti působí dva rovnocenní krajští státní zástupci, což je stav, který zákon o státním zastupitelství nezná, a je navíc doprovázen neúčelným navýšením osobních nákladů. Stejný stav by vznikl v Olomouci, kdyby vrchní státní zástupkyně Milena Hojovcová neresignovala pod pohrůžkou zpětného zneplatnění jejího jmenování.

Opakování obtížné situace v případě odvolání Vlastimila Rampuly chce ministr spravedlnosti předejít bezchybným provedením správního řízení k Zemanovu návrhu. Průtahy by tak bylo možné omluvit, kdyby ovšem nebylo toho, že v době jeho zveřejnění již byly výše uvedené nepříjemnosti známy. Za předpokladu, že Pavel Zeman podal návrh na odvolání Vlastimila Rampuly v dohodě s Jiřím Pospíšilem bez ohledu na neúspěch v soudních sporech s odvolanými státními zástupci, současný stav věcí nasvědčuje tomu, že ministr spravedlosti dodatečně změnil postoj a nejvyššího státního zástupce nechal vědomě na holičkách.

Vlastimil Rampula se jednoznačně vyjádřil, že případné rozhodnutí o odvolání napadne soudní žalobou. Jeho osobní postavení je mu důležitější než uklidnění poměrů ve státním zastupitelství, rozklíženém účinky „války žalobců“. Zjevně bude jednat bez ohledu na úroveň odůvodnění ministrova rozhodnutí. Nelze-li se jeho žalobě vyhnout, protahování správního řízení ztrácí smysl. Navíc při nevypočitatelnosti našich soudů, usilujících o nastolení soudcokracie, nelze zaručit, že zvýšení kvality odůvodnění rozhodnutí, docílené za cenu průtahů řízení, povede k úspěchu ministerstva v soudní při. Soudu nelze zabránit v odlišném právním hodnocení ministrových důkazů a ani mu je nelze vyčítat. Odvolání Vlastimila Rampuly proto bude v každém případě rizikovým rozhodnutím, a ochota k jeho vykonání se tak stává zkouškou manažerské odvahy postavit se k věci „jako chlap“ a vzít na sebe riziko.

Ale ani zjevný nedostatek manažerské odvahy nemusí být tím jediným a hlavním důvodem váhání Jiřího Pospíšila. Jeho významným rysem jako politika je lpění na postavení v ODS a oddaná loajalita k předsedovi vlády, která mu pomáhá zastírat lidskou a profesní zkušenostní nevyzrálost. Je nepravděpodobné, že by Jiří Pospíšil odvolal Vlastimila Rampulu v případě, že by se proti jeho záměru postavilo vedení ODS nebo osobně předseda vlády. Podle kuloárových informací právě politické vlivy jsou rozhodujícím činitelem vzniku nechutné situace. Bez ohledu na to, co se veřejnosti říká v oficiálních vystoupeních, nezávislost vedoucích státních zástupců končí tam, kde se střetává s nekvalifikovanými názory politických pletichářů, které v podstatě stav právního prostředí a pořádek ve státním zastupitelství vůbec nezajímají, pokud jim chaos přímo nevyhovuje.

V případě „kauzy Čunek“ se Jiří Pospíšil pokorně podřídil politickému tlaku a jako šéf resortu se nevzepřel záměru na zneužití moci státních zástupců. Stejně tak bude trpět podrývání autority nejvyššího státního zástupce, dokud si to budou přát jeho straničtí bossové.

Za těchto okolností výzva k Petru Nečasovi, aby přiměl Jiřího Pospíšila k ráznému postupu proti Vlastimilu Rampulovi, může minout cíl již proto, že právě on by mohl být „žábou na prameni“.

Občanské sdružení Šalamoun podalo v r. 2008 na pachatele „kauzy Čunek“ trestní oznámení, které ovšem skončilo „v koši“. Jiří Pospíšil byl jedním z označených „podezřelých“. Motivem pro podání trestního oznámení nebyla osobní averze vůči žádnému z nich. Jiřímu Pospíšilovi jako jedinému Šalamoun o tom poslal zprávu několika cestami, která k němu přes hradbu podlézavosti ministerských úředníků nepronikla. Dověděl se ji až přímo při setkání s delegací spolku o několik měsíců později. Je to jistě jedna ze skutečností, která ovlivňuje zacházení úředníků ministerstva s podněty ke stížnosti pro porušení zákona a s kárnými návrhy, které spolek Šalamoun na ministerstvo posílá. V těchto dnech Jiří Pospíšil kvůli zmíněnému trestnímu oznámení odmítl při oficiálním setkání podat ruku Johnu Bokovi, předsedovi spolku Šalamoun.

Ministrovo selhání v přístupu k návrhu Pavla Zemana na odvolání Vlastimila Rampuly může mít na stav státního zastupitelství přibližně stejně zhoubný vliv jako ochrana pachatelů „kauzy Čunek“. Jednání ministra ale v tomto případě nemá zjevné znaky zneužívání pravomoci úřední osoby, takže odezva s použitím nástrojů trestního práva by byla zjevně nevhodná. Nicméně občanské protesty proti zatahování politických vlivů do řízení úřadu, jehož ochrana před nimi je důležitá pro všechny občany, jsou zcela určitě oprávněné a mělo by jich být více.

Chování Jiřího Pospíšila při řešení Zemanova návrhu na odvolání Vlastimila Rampuly není v dlouhodobé řadě jeho skutků ničím výjimečným. Jako celek je jen jedním z řady jeho manažerských selhání v personálním řízení resortu.

Selhal již při zmíněném odvolání Jiřího Křivance, pro které si nedokázal vyjednat podporu Vlastimila Rampuly nebo Renaty Vesecké. Zůstal pak v polovině cesty: protože bez jejich součinnosti nemohl jmenovat nového krajského státního zástupce v Ústí n.L., nedokázal ani napravit křivdu na Adamu Bašném, kvůli které se pustil do zákroku proti Jiřímu Křivancovi.Projevil nedůslednost, když tehdy neodvolal Vlastimila Rampulu za veřejný odpor proti jeho rozhodnutí.

Nezvládl proces odvolání výše zmíněných vedoucích státních zástupců: jejich žaloby byly úspěšné, protože ministrem bylo podceněno právní ošetření rozhodnutí o jejich odvolání. O povrchnosti svědčí například skutečnost, že rozhodnutí o odvolání Ivo Ištvána bylo vydáno ve stejný den, kdy byl na ministerstvo doručen příslušný podnět nejvyšší státní zástupkyně. Buď skutečně existovaly věcné důvody pro odvolání postižených vedoucích státních zástupců a měly být řádně objasněny v odůvodnění rozhodnutí, nebo neexistovaly, a pak neměla být rozhodnutí vůbec vydána.

Nebylo také nezbytně nutné ihned po vydání správních rozsudků v neprospěch ministerstva jmenovat vítězné státní zástupce do jejich původních funkcí. Rozsudky to přímo neukládaly, pouze vracely věci k novému rozhodnutí ve správním řízení. Když nic jiného, pokračováním v řízení k návrhům na odvolání se mohl vytvořit časový prostor pro civilizované vyjednání dalšího osudu vedoucích státních zástupců, kteří seděli na židlích „navrátilců“, a předejít tak vzniku nezákonného úkazu dvojvládí na státním zastupitelství či neslušnému zacházení s odstupující olomouckou vrchní státní zástupkyní Milenou Hojovcovou.

Vysloveně trapný byl způsob zvládnutí odvolání nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké. Výměna na postu nejvyššího státního zástupce patřila mezi volební sliby ODS i Jiřího Pospíšila osobně. Když ale volební výsledek otevřel cestu k jeho naplnění, místo rychlého odvolání a jejího nahrazení aspoň prozatímním nástupcem nastoupilo odkládání z týdne na týden, doprovázené okázalým zdůrazňováním loajality k předsedovi vlády a obecným úpadkem kázně státních zástupců.

Nechutné bylo vypořádání s Milenou Hojovcovou, vrchní státní zástupkyní v Olomouci, pro kterou nebylo po resignaci jiné místo než řadové státní zástupkyně na nejnižším stupni státního zastupitelství, v úřadě, který řídila až do odchodu do Olomouce. Nevhodnost zacházení s ní vyniká na pozadí skutečnosti, že více než třetinu sboru státních zástupců tvoří bývalí členové komunistické strany a většinu řídících míst v soustavě státních zastupitelství obsazují bývalí prokurátoři a vojenští prokurátoři předlistopadového protiprávního režimu. Nejvyššímu státnímu zastupitelství vládne pod záštitou slušného člověka Pavla Zemana klika tří „rudých“ vojenských prokurátorů. Milena Hojovcová má dlouholetou praxi, není zatížena předlistopadovou minulostí a na zásahu do kauzy Jiřího Čunka se nepodílela.

Ministr, který kupí jedno pochybení v personálním řízení za druhým, je pro resort pohromou.

Vystoupení „Veřejnosti proti korupci“ je jako projev občanské nespokojenosti zcela oprávněné. Jeho účinnost by zvýšilo rozdělení požadavků, vyslovených ve výše zmíněném otevřeném dopisu, do dvou stupňů dle důležitosti. V prvém kroku měl být osloven přímo Jiří Pospíšil výzvou k volbě mezi urychleným odvoláním Vlastimila Rampuly a resignací. Pokud by nevyhověl, byla by na místě výzva opozičním poslancům k interpelacím a předsedovi vlády na jeho odvolání z funkce.