Příchod nové vládní koalice k moci může na úseku vymáhání práva způsobit zmatky bez ohledu na její dobrý úmysl nastolit vládu práva. Nebezpečím je jak diletantství „nových tváří“ bez věcné znalosti problematiky, ale možná i vypočítavost lidí bojujících o svou kůži, kteří pochopili, že nejlépe se loví v kalných vodách předávání moci. Ti i oni neúnavně odříkávají zásady jimi prosazovaných změn jako mantry. Přirozeně dosahují toho, že veřejnost si na mantry zvyká a přestává přemýšlet, co se za nimi skrývá.

Radek John odříkává kolem dokola mantru, že je třeba zřídit protikorupční policii, protikorupční státní zastupitelství, protikorupční soudní senáty. Trojí opakování slova „protikorupční“ je účinné: proniká do podvědomí veřejnosti jako rány kladivem a stále více lidí si myslí, že Radek John je šikovný chlapík, který ví, kudy na problémy korupce. Mám ale obavy, že ve skutečnosti je na tom stejně jako se znalostí počtu státních úředníků. Protikorupční policii přece není třeba zřizovat: existuje celorepublikový elitní útvar PČR, řízený z Policejního prezidia a s expoziturami po celém území republiky, který se jmenuje Útvar odhalování korupce a finanční kriminality SKPV. Bude se snad rušit, aby se mohla „na zelené louce“ zřídit nová služba podle receptu Radka Johna? Nebo zůstane zachován a bude se s Johnovou novou službou přetahovat o problematiku, jak tomu bylo kdysi, kdy vedle SPOKu fungovala finanční policie? Ani posouzení účelnosti a průchodnosti záměru na zřízení specializovaných protikorupčních složek státního zastupitelství a soudů nelze řešit laicky, zvenčí, bez posouzení odborníky znalými vnitřních poměrů v těchto úřadech. Rovněž mechanické přenesení struktur, vytvořených na Slovensku, nelze připustit bez rozboru současného stavu u nás a účinků případných změn vyvolaných realizací záměru.

Ještě zajímavější je mantra o nutnosti zvýšení nezávislosti státního zastupitelství. Z jejího obsahu pronikly na veřejnost dva prvky: jedním je nastavení pevných podmínek, za kterých by bylo přípustné odvolání nejvyššího státního zástupce, druhým je přenesení pravomoci jmenovat nejvyššího státního zástupce na prezidenta republiky. Shodně ji odříkávají jak vyjednavači trojkoalice, kteří asi moc nevědí, o čem je řeč, tak bývalý ministr spravedlnosti Jiří Pospíšil, jenž se rád sveze na každé vlně populismu, dále bývalá nejvyšší státní zástupkyně Marie Benešová, která na nevymezení pravidel doplatila, a také současná nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká, které odvolání hrozí. Na stejné lodi kupodivu plují i sociální demokraté. Tato zázračná názorová shoda lidí s velmi rozdílnými, až protichůdnými zájmy, by měla politiky varovat: prozrazuje past.

Jmenování nejvyššího státního zástupce je ve skutečnosti jen formální akt, kterým se završí řetěz předcházejících složitých jednání. Pro zajištění odpovídající úrovně výkonu úřadu nejvyššího státního zástupce je nejdůležitější vyhledání a výběr vhodného člověka. Je to velmi složitý a odpovědný úkol, protože lidí, kteří jsou osobnostně a odborně na přiměřené úrovni a navíc jsou ochotní se ujmout tak odpovědného a nevděčného úřadu, je jako šafránu. Přenesením jmenování do pravomoci prezidenta se zvýší vnější lesk funkce, ale to je vše. Určitě nebude možné, aby prezident republiky v posledním okamžiku zastavil jmenování pro nevhodnost vládou pracně vyhledaného a navrženého kandidáta. Vzhledem k tomu, že se jedná o úřad ve faktické podřízenosti ministrovi spravedlnosti, se mi zdá potřeba pozlátka v podobě formálního jmenování prezidentem nadbytečným luxusem.

Zajímavější je otázka, zda mají být stanovena pravidla pro odvolávání nejvyššího státního zástupce. Pokud tento nápad podporuje Marie Benešová, zřejmě tím vzkazuje urbi et orbi, že se jí stala křivda, když přišla o možnost čelit rozhodnutí vlády o svém odvolání několikaletým soudním sporem. Renata Vesecká možná mlčky naznačuje, že by se nepustila do záchrany Jiřího Čunka před soudním řízením, kdyby se nemusela bát, že ji Topolánkova vláda nahradí povolnější osobou. A zcela určitě si chce vytvořit překážku pro své případné odvolání novou vládou.

Vzpoura předsedkyně Nejvyššího soudu ČR Ivy Brožové proti rozhodnutí prezidenta republiky o jejím odvolání ukazuje, že ani stav nevymezení podmínek pro odvolání nezbavuje odvolávaného ústavního činitele možnosti klást účinný odpor. Vedle toho průběh řízení na ochranu osobnosti pěti žalobců proti Marii Benešové upozorňuje na způsobilost právnicky vzdělaných účastníků protahovat proces o celé roky umným využitím řádných i mimořádných opravných prostředků.

V případě, že vládní koalice přistoupí na vymezení přesných podmínek pro odvolání nejvyššího státního zástupce, dá mu do rukou účinný nástroj, kterým bude moci své křeslo hájit i několik let a během té doby pokračovat v nepřístojnostech. V případě předsedů soudů podobná úprava tolik nevadí, neboť do vlastního výkonu moci soudní v podstatě nezasahují: soudci jsou ve svém rozhodování na předsedovi soudu nezávislí, pravidla přidělování případů fungují automaticky, možnosti tlaku na soudce, aby urychlili řízení, jsou víceméně iluzorní. Naproti tomu do agendy nejvyššího státního zástupce patří řada přímých úkonů v trestním řízení, z nichž některé jsou v jeho výlučné pravomoci, jiné mohou provádět podřízení státní zástupci pouze podle jeho pokynů, většinou jsou časově neodkladné. Není možné navodit situaci, v které by agendu dlouhodobě spravoval nejvyšší státní zástupce, který vede s vládou vleklý soudní spor o setrvání v úřadě. Je proto pro řádný chod státního zastupitelství životně důležité, aby vláda měla možnost odvolat nejvyššího státního zástupce, který selhal, třeba i z hodiny na hodinu.

Sama skutečnost, že ministr spravedlnosti musí obhájit návrh na odvolání nejvyššího státního zástupce ve vládě, je významnou pojistkou proti svévoli. A možná ještě účinnější pojistkou je obtížnost nalezení vhodného nástupce. Dříve, než začne nová vláda přemýšlet o osudu Renaty Vesecké, musí vědět, kým ji případně nahradí. Pozná, že ji čeká velmi obtížný úkol, pokud nepodlehne pokušení hledat mezi bývalými prokurátory protiprávního režimu podle zásady, že z pytláka je nejlepší hajný.

Problém odolnosti nejvyššího státního zástupce proti politickým tlakům není v zdánlivé snadnosti jeho odvolání, ale v míře jeho mravní pevnosti, v jeho ochotě sloužit politickým záměrům a v pravděpodobnosti postihu za nezákonné jednání. Nic z toho se nevyřeší nastavením překážek pro jeho odvolatelnost.

V případě vymezení postavení nejvyššího státního zástupce by bylo účelnější nově řešit jeho pravomoci dovnitř soustavy státního zastupitelství. Současný stav, kdy jeho přímými podřízenými jsou pouze zaměstnanci Nejvyššího státního zastupitelství ČR a dva vrchní státní zástupci, značně omezuje jeho možnost zasahovat proti nešvarům na nižších stupních řízení. A možná oslabuje jeho pocit odpovědnosti za ně: koho by bolela hlava kvůli něčemu, do čeho nemůže účinně zasáhnout?

Pro řešení nedostatků v činnosti státních zastupitelství je nutné novelizovat zákon o státním zastupitelství a při té příležitosti přezkoumat a případně nově vymezit postavení státního zastupitelství v soustavě státních orgánů a v trestním řízení a strukturu jeho vnitřního řízení. V té souvislosti považuji za naléhavé, aby se činnost státního zastupitelství v přípravném řízení otevřela veřejné kontrole zavedením možnosti odvolávat se proti rozhodnutí státních zástupců k soudu. Ve vzdálenějším horizontu přichází v úvahu úplné podřízení přípravného řízení dohledu soudu, jak zde bylo zvykem až do počátku 50. let minulého století, a jak je tomu stále v části států Evropské unie. A konečně je nutné dokončit očistu vedoucích funkcí státního zastupitelství od dlouholetých prokurátorů protiprávního režimu, neboť stále reprodukují metody práce a způsoby jednání s účastníky řízení, jež si přinesli z doby temna. Je dosti nepochopitelné, že státní zástupci, kteří byli vykonavateli represivních funkcí totalitního státu proti obyvatelstvu, a byli vzděláni v odpovídajícím „třídním“ pojetí práva, smí být strážci zákonnosti demokratického právního státu, který je v podstatě nepřátelský vůči režimu, jemuž kdysi oddaně sloužili, a jehož právní řád stojí na dříve nepřijatelném principu respektování ústavně chráněných základních práv.

Třetí je mantra o nutnosti zrušit vrchní soudy. Její hlasatelé vidí v jejím prosazení cestu k zrychlení soudního řízení. Je to ovšem nesmysl. Naše soudní soustava je stále dvoustupňová, sestávajíc z řízení u soudu prvního stupně a z odvolacího řízení. Pouze u některých agend začíná řízení u okresních soudů a pokračuje odvolacím řízením u krajských, v jiných případech působí jako první stupeň krajské soudy a odvolání projednávají vrchní soudy. Zrušením vrchních soudů zaniknou dvě funkce předsedů soudů a několika místopředsedů a odpovídající sekretariáty. Tím se vyčerpají finanční úspory. Bude nutná velmi rozsáhlá reorganizace soudnictví. Všechna prvostupňová řízení budou probíhat u okresních soudů, všechna odvolací řízení u krajských soudů. Některé náročné prvostupňové agendy, které dosud soudily krajské soudy, bude nutné v zájmu zajištění kvality řízení soustředit u specializovaných okresních soudů. Bude to mít nespornou „výhodu“: zatímco dnes jsou všechny náročné agendy v jedné budově, po reformě budeme putovat jednou k okresnímu soudu A, příště k okresnímu soudu B, atd. Aspoň lépe poznáme kraj. Bude nutné přesouvat tabulková místa prvostupňových soudců z krajských na okresní soudy a soudců vrchních soudců kamkoliv jinam. Nastane tedy velké „škatule škatule hejbejte se“, jehož nákladnost patrně převáží úspory ze zrušení vrchních soudů. Se soudci a s pomocným personálem se budou stěhovat i tuny spisů. Souběžně proběhne reorganizace soustavy státních zastupitelství, o čemž se vůbec nemluví. Nová struktura soudní soustavy a státního zastupitelství se ovšem časem „usadí“ a bude plně funkční. Stojí před námi pouze otázka, zda právě tuto reorganizaci skutečně tak nezbytně potřebujeme.

Napadá mě kacířská myšlenka, zda za záměrem na zrušení vrchních soudů nestojí pokušení prodat krásnou budovu Vrchního soudu v Praze společně s pankráckou věznicí.