Jen stát, zastupovaný mocí výkonnou, rozhoduje o tom, zda bude stíhán trestný čin a jeho pachatelé. Ústava nezaručuje občanům, že musí být potrestáno každé jednání, které vnímají jako újmu na svých právech. Uplatnění těchto zásad jde v praxi až tak daleko, že nakonec sám stát může přijít při ochraně svých zájmů zkrátka.

Práva státu v této oblasti obhospodařuje státní zastupitelství, někdy označované za jeho advokáta. Jen na něm záleží, kdo se dostane před soud a zda kvalita doložení případné obžaloby umožní usvědčení viníků a uložení spravedlivého trestu.

V mnoha ohledech zjišťujeme podobnost mezi vlastnostmi a chováním státního zastupitelství a soukromou advokacií. Úroveň obou služeb je závislá na odbornosti vykonavatelů, jejich čestnosti, oddanosti klientovi a dodržování pravidel správného výkonu služby. Jejich záměry a kvalita výkonů jsou pro veřejnost poznatelné zejména prostřednictvím jejich projevů před soudem nebo "troušením moudra" před senzacechtivým bulvárem. Za zavřenými dveřmi jejich kanceláří se ovšem mohou dít věci, o nichž se veřejnost nikdy nedoví. Neveřejnost jednání jim dává velkou možnost k zneužívání moci, jež v oblasti státního zastupitelství v krajních případech vede na jedné straně až k "zametání případů pod koberec", na straně druhé k pronásledování nevinných lidí.

Ti i oni mají často tendenci chovat se jako "Bratrstvo kočičí pracky", jehož členové si poskytují vzájemnou podporu při páchání nepravostí. Mnohé z nich spojuje přátelství ze studií. Zvláštní skupinou jsou bývalí prokurátoři protiprávního režimu, většinou bývalí členové KSČ, kteří drží většinu vedoucích míst v soustavě státního zastupitelství. Bratrstvo přesahuje přes hranice státního zastupitelství mezi část "vyobcovaných" prokurátorů, kteří našli útočiště v advokacii.

Státní zástupci stejně jako advokáti mohou klientovi prospět nebo škodit. Nejhorším úkazem je advokát nebo státní zástupce, jenž se dal skrytě do služeb protistrany.

Můžeme se v této souvislosti ptát, jak vidí své povinnosti advokáta státu pražský vrchní státní zástupce Vlastimil Rampula a jeho kumpáni, kteří se pro podjatost vyloučili z účasti na obnoveném vyšetřování tzv. "kauzy Mostecké uhelné společnosti" a tím rozpustili vyšetřovací tým, ustavený Stanislavem Mečlem. Proti důvodům, jimiž Vlastimil Rampula zdůvodnil své rozhodnutí, nelze z formálně právního hlediska nic namítat : skutečnost, že je kvůli domnělým pochybením v této věci kárně stíhán, může jeho přístup k věci ovlivnit. Divím se, že se jeho rozhodnutí podivuje ministr nespravedlnosti Jiří Pospíšil, protože důvod k vyloučení zde byl již před podáním kárné žaloby. Ústavní soud ČR opakovaně judikoval podjatost soudce, který sdělil svůj náhled na neuzavřený případ médiím. Analogicky by to mělo platit i pro státní zástupce a Vlastimil Rampula opakovaně vysvětlil bulváru, že podle jeho mínění v tomto případě nedošlo k trestnému činu. Očekávat, že s tímto názorem přivede bývalé manažery Mostecké uhelné společnosti před soud, by zjevně bylo marné.

Věc má ovšem další stránku, a tou je praktický dopad na průběh vyšetřování. Předáním věci na jiné státní zastupitelství se ztratí několik týdnů a ty mohou být rozhodující z hlediska promlčení. Stíhání je v tomto případě účelné pouze v případě, že by žalobce ustál před soudem názor, že došlo k privatizačnímu podvodu, pro který platí dvacetiletá promlčecí lhůta. K promlčení dojde beztak velmi brzy, možná dříve, než nově určené státní zastupitelství ukončí seznamování se spisem.

Rozhodnutí Vlastmila Rampuly nemá zdánlivě dopad na činnost policie, která může vyšetřovat dále, a patrně se nenechá zastavit. Pro zdar jejího úsilí je ale nezbytně nutné, aby oznámila podezřelým zahájení úkonů trestního stíhání ("po staru": sdělila obvinění) před vypršením promlčecí lhůty. Pokud to stihne "o fous" a obvinění podají proti rozhodnutí stížnost, další osud věci bude záviset na pohotovosti státního zastupitelství. Nebude-li v tu chvíli k disposici nový dozorový státní zástupce, který by ve lhůtě stížnost zamítl, usnesení PČR nenabude včas právní moc a obvinění se před soud nedostanou.

Ve výsledku vzniká dojem, že Vlastimil Rampula neslouží jako advokát svému opakovaně oškubávanému klientovi, ale podezřelým. Nelze ovšem vyloučit, že pouze propadl státnězástupcovské profesní deformaci myšlení, nadřazující formální stránku věci nad její smysl.

Stejně jako rozhodnutí Městského soudu v Praze o zrušení rozhodnutí Jiřího Pospíšila o odvolání Vlastimila Rampuly právě ve chvíli, kdy Stanislav Mečl zahájil prověrku činnosti Městského státního zastupitelství v Praze, také jeho vyloučení z účasti na vyšetřování kauzy Mostecké uhelné společnosti působí dojmem účelově načasovaného kroku.

V této souvislosti si nemohu odpustit poznámku, že vše, co se děje kolem "kauzy Mostecké uhelné společnosti" je zčásti projevem ušlechtilé naivity a spravedlivého rozhořčení horlivců, usilujících o resustitaci mrtvoly vyšetřování v naději na získání nějakého prospěchu pro stát, zčásti potěmkinskou vesnicí, zastírající strach odpovědných zbabělců z prokázání skutečnosti, že pokud vůbec byla nějaká naděje na získání aspoň části peněz, zabavených švýcarskými úřady, pak ji svým neumětelstvím a liknavostí beznadějně promeškali. Není-li k disposici analýza znalce švýcarského práva, potvrzující, že dosud nevypršela lhůta pro vymáhání neoprávněného prospěchu v civilním řízení, pak náklady na civilní žalobu u švýcarského soudu jsou peníze, hozené do černé díry. Půvab hry spočívá pouze v tom, že než švýcarský soud žalobu zamítne, uteče hodně vody a veřejnost mezitím určitě dostane od bulváru novou hračku, takže na "kauzu MUS" a pronásledování jejích pachatelů zapomene. Předstírání, že ve Švýcarsku máme stále postavení poškozených v trestním řízení, je pouze předstírání.

Méně nápadným způsobem poškozování zájmů státu je zaměstnávání orgánů činných v trestním řízení opakovaným vyšetřováním, o němž lze předpokládat, že nikam nepovede, nebo naopak blokováním vyšetřování, které by možná vedlo k obžalování osob, jejichž nedotknutelnost je chráněna nějakým "vyšším zájmem".

Tak 20. března 2012 se opět na stránky tisku vrátila nesmrtelná kauza "katarského prince", předaná podle mínění bulváru "proti vůli českých soudů do jeho rodné země". Již v této části je zpráva důkazem, že novinářská šmíra se drží známé zásady válečného zločince Josepha Goebellse. Je totiž ve skutečnosti nepravdivá, neboť svou vůli ve prospěch předání projevil rozsudkem Nejvyšší soud ČR, který současně prohlásil postup bývalých komunistů z pražských soudů za nezákonný. Pokud by byl bulvár novinářsky poctivý, musel by napsat, že k vydání došlo z vůle Nejvyššího soudu ČR navzdory nezákonnému jednání bývalých komunistů z pražských soudů. To by ovšem přestal plnit úlohu mást veřejnost.

Nicméně policie dále zkoumá podezření z úplatkářství proti exministru Pavlu Němcovi a jeho spolupracovníkům s vědomím, že asi nenajde chlup na holé dlani, který hledala již dvakrát v podmínkách, jež byly zejména za panování exprokurátorky Marie Benešové pro Pavla Němce velmi nepříznivé. Na to, aby byl obviněn a doživotně zostuzen, by tehdy nebylo nutné najít chlup, stačil by maličký chloupek. Čas a energie, kterou takto policie ztrácí, jinde schází.

Mělo by spíše smysl zkoumat, čím byli motivováni úředníci ministerstva zahraničí, kteří žádali exministra Pavla Němce, aby katarské žádosti vyhověl. Pokud za tím byl jen zájem na užitečném upevnění vztahů s malým, leč nesmírně bohatým a v arabském státě vlivným Katarem, bylo by vše v pořádku. Mohlo to ovšem být i jinak. Neslyšel jsem, že by se o to policie zajímala.

Zajímavé by bylo také prověření motivace bývalé nejvyšší státní zástupkyně, dlouholeté prokurátorky protiprávního režimu Marie Benešové, která byla nejvýznamnější oporou mediálního lynčování exministra Pavla Němce a iniciátorkou prvotního zájmu policie o něj a jeho spolupracovníky. Po odchodu z Nejvyššího státního zastupitelství ČR našla první útočiště paradoxně zrovna v advokátní kanceláři, která se starala o "princovy" záležitosti. Pak se stala členkou představenstva akciové společnosti, která měla své zájmy v Kataru a přilehlých státech, a posléze si otevřela kancelář v její budově. Zatímco po odměně pro Pavla Němce policie již potřetí marně pátrá, zde leží jako ve výloze cosi, co poněkud připomíná poctivě zaslouženou odměnu. Prověřování podezření proti paní exprokurátorce opět brzdí jeden z bývalých prokurátorů.

Dojmem trestného činu působí počínání pražských soudců, bývalých členů KSČ, kteří nerespektovali ustanovení trestního řádu, drželi "prince" protiprávně ve vazbě a posléze jej odsoudili v nezákonně vedeném procesu.

Nad vyšetřováním proti Pavlu Němcovi a proti pražským soudcům vykonává dozor stejná exprokurátorka, bývalá členka KSČ. Marnému "hledání chlupu na holé dlani" nechává volný průběh, trestní řízení proti soudcům bojkotuje, stejně jako dohledový státní zástupce z Městského státního zastupitelství v Praze. Pro bývalé komunistické prokurátory je rozsudek Nejvyššího soudu ČR nicotný. Jejich pochybný právní názor stojí nad zákonem i nad rozhodnutím nejvyšší soudní instance, k jehož přehodnocování nejsou oprávněni. Představa o samospasitelnosti názorů příslušníků "vedoucí strany" se jim zjevně nevykouřila z hlav ani po dvaceti letech od porážky zločinného režimu, jemuž oddaně sloužili. V jejich starostlivé péči nepotřebujeme zákony a na nestranné, nezávislé a pouze zákonem a dobrými mravy se řídící soudnictví můžeme zapomenout. Soudruzi vždy věděli nejlépe, co je správné, a myslí si to stále.

Koho tito lidé jednou onálepkují, bude do smrti darebákem, i když mu nic nedokázali, a naopak soudruzi, kteří se těší jejich oblibě, budou mít postaráno o nedotknutelnost. Tak vypadá spravedlnost ve státě, jehož státní zastupitelství a soudy jsou z více než z třiceti procent obsazeny stejnými lidmi, kteří byli nositeli represivních funkcí totalitního státu. Personální obměna na ojedinělých vedoucích postech na tom nic nezmění. Listopad 1989 nestačil na zahlazení stop totalitních zvyklostí v jejich stylu práce.