Prezidentské volby začínaly pomalu ale jistě připomínat poklidnou selanku, kdy se politologové začal dohadovat, zda finále letos rozhodne souboj genderu, tedy souboj mezi Danuší Nerudovou a Petrem Pavlem.

A není divu. Potom co koalice Spolu pochopila, že jmenováním svého kandidáta by ho vlastně sama automaticky popravila, a před jistotou volebního výprasku raději alibisticky podpořila všechny, kteří dominuj předvolebním průzkumům, a potom, co všichni zapomněli, že jsou tu ještě další dvě vládní strany, které ještě nedávno sršely sebevědomím a chtěly stavět vlastní prezidentské kandidáty (mimochodem, nevíte někdo co vlastně dělá Vítek Rakušan?), a v neposlední řadě potom co Andrej Babiš, během svých jízd obytňákem pochopil, že kromě tvrdého jádra příznivců tu má také velmi početnou skupinu odpůrců, a že v prezidentské volbě je bez šance, právě v ten okamžik byly karty pomyslně rozdané.

Poklidnou hladinu ale najednou zčeřilo nové jméno – Martin Stropnický. On sám sice žádnou kandidaturu neohlásil ani nenaznačil, hnutí ANO, se kterým byl v minulosti spojován, o něm také nikdy nemluvilo, je jeden sociolog v rozhovoru zmínil jeho jméno. A přece to vzbudilo výrazný ohlas. Nutno říct, že ne příliš pozitivní.

Některá média, údajně nestranná, nicméně profilující se jako podporovatelé proudů, ze kterých vzešli právě Nerudová a Pavel, totiž současného velvyslance v Izraeli vykreslila jako někoho, kdo by moc rád na Hrad kandidoval, ale nechce si zavřít zadní vrátka, a tak u svých nadřízených zjišťuje, jak kandidovat, a přitom s v případě neúspěchu moct vrátit zpět na své dnešní místo v Izraeli. To vše těmto médiím prozradil starý známý „dobře informovaný zdroj“.

A právě to je kámen úrazu. Protože není novinkou, že tenhle „zdroj“ je bohužel většinou osvědčený způsob jak někoho shodit nebo pomluvit. A v již zmíněné souvislosti s tím, jaká média si takto Stropnického „podala“ to spíše celé budí dojem, že se relevantní kandidáti na Pražský hrad případného nového hráče z nějakého důvodu obávají.

Když se totiž člověk podívá do Stropnického minulosti, najde zde úplně jiný obraz člověka, který je diametrálně odlišný od toho, který je nám aktuálně vykreslován. Málokdo si dnes vzpomene, že to byl on, kdo 23. ledna 1996 stál vedle Václava Klause, když předával naši žádost o vstup do Evropské unie. Že by jedním z „Havlových“ diplomatů, kteří měnili obraz Československa z šedivého komunistického skanzenu n zemi, která se otevírá světu. Tedy obraz, který by na sebe rád strhl pan Fišer. Stejně tak na jeho působen v čele Ministerstva obrany, kdy jako první z ministrů obrany ČR dokázal řídit resort celé volební období, navíc téměř zdvojnásobil jeho rozpočet. A mimo jiné, spolu s prezidentem Zemanem proloboval tehdejšího generála Pavla do čela vojenského výboru NATO.

Snad jen ve spojení s paní Nerudovou k němu nelze nalézt nic, ale k paní Nerudové je obecně těžké nalézt něco jiného, než že jde o „českou Čaputovou“.

Některé články vystavěných na „utajeném zdroji“ proto ukázala jediné – že ani kandidáti, které veřejnost vnímá jako současné favority, se možná sami necítí silní v kramflecích. A možná se ani není čemu divit.