10.12.2019 | Svátek má Julie


HISTORIE: Opravdu nás v roce 1968 zradil Západ?

17.8.2018

V poslední době se objevují na sociálních sítích a v některých médiích názory, že Sovětský svaz ani Západ nepřál reformnímu úsilí v roce 1968 a okupace států Varšavské smlouvy prý proběhla se souhlasem západních mocností.

Objevují se tvrzení, že Západ nás v roce 1968 zradil potřetí za sebou, po Mnichovu 1938 a Únoru 1948. Jsme zobrazováni jako oběť, která se nemohla bránit, veškerý odpor byl zbytečný v důsledku zahraničně politických událostí. Bylo tomu tak ve všech třech uváděných případech?

Velký rozdíl mezi roky 1938 a 1948

V roce 1938 Západ skutečně selhal podpisem tzv. Mnichovské dohody, kdy tehdejší západní politické elity souhlasily s odevzdáním části našeho území Hitlerovi, jednalo se o nás bez nás.

Diametrálně odlišná je však situace při hodnocení komunistického puče v roce 1948, v tomto případě nemůžeme Západ vinit ze selhání, na vině je jednoznačně pasivita a neschopnost tehdejší nekomunistické opozice, která svým neustálým ustupováním umožnila komunistům převzít moc bez boje. Zvláště za zmínku stojí dva momenty, jednak odmítnutí tzv. Marshallova plánu (finanční pomoc USA západní Evropě) v roce 1947 za souhlasu Jana Masaryka (syna T.G. Masaryka) a postupné ovládnutí silových složek včetně ministerstva vnitra již před rokem 1948. Ministerstvo obrany se podařilo obsadit věrným komunistou Ludvíkem Svobodou, který byl prezentovaný jako nestraník. A vrcholem byly únorové události v roce 1948, kdy pasivní nekomunistická opozice přenesla svou abdikací veškerou odpovědnost na tehdy již nemocného prezidenta Beneše, který, jak trefně prohlásil Winston Churchill, nebyl člověkem do nepohody a v krizových momentech téměř vždy národ zklamal. Záměrně užívám termín nekomunistická namísto termínu protikomunistická, ta v případě vrcholných politiků roku 1948 až na drobné výjimky neexistovala.

Rok 1968, reformní komunisté nebyli demokraté

A jak souvisí rok 1968 s komunistickým pučem 1948? Velice úzce, naše republika se stala součástí komunistického bloku, což potvrdil náš vstup do Varšavské smlouvy v roce 1955 pod vedením Sovětského svazu. Na jaře roku 1968 se reformní komunisté snažili po předchozích letech komunistických represí nastolit přívětivější tvář a v ekonomice nastoupit tzv. třetí cestu (zaměstnanecké akcie atd.).

Nezaměňujme tyto reformní komunisty z roku 1968 za demokraty, těmi rozhodně nebyli, stále vnímali jako základní dogma vedoucí úlohu komunistické strany a svobodné volby s účastí dalších politických stran bylo i pro tyto osmašedesátníky něco nepředstavitelného hraničícího téměř s kontrarevolucí.

Jinými slovy veškeré „reformy“ se měly dít prostřednictvím komunistické strany!

Důsledkem této nově nastavené stranické linie bylo celkové uvolnění ve společnosti, mohly zase začít vycházet některé zakázané knížky, točit se filmy bez ideového zabarvení (tzv. nová vlna českého filmu), mohl se obnovit Junák, Sokol atd.

Období na jaře 1968 se dá přirovnat k natlakovanému hrnci, ze kterého začne proudit velké množství přehřáté páry v důsledku nadzvednutí pokličky.

Komunistům stalinského typu nejen sovětským, ale i dalším z některých východoevropských satelitů se tento vývoj nelíbil. Brežněvovi jestřábi v politbyru již delší dobu chtěli mít na našem území své základny. Navíc podle původního invazního plánu měla ihned po invazi vzniknout Indrova dělnicko-rolnická vláda stalinského typu v čele s vlastizrádcem Biľakem a dalšími, kteří zaslali zvací dopis do Moskvy, ale tato taktika naštěstí nevyšla. Slavné jsou také záběry z jednání z jednání z konce července 1968 v Čierne nad Tisou mezi Dubčekovou delegací a sovětským politbyrem v čele s Brežněvem, kdy někteří členové sovětského politbyra útočně vykřikují VY NÁŠI. Jinými slovy VY jste naše gubernie.

Komunisté zradili, Západ naopak pomohl

A jsme u samotné okupace 21. srpna 1968.

Komu měl tehdejší Západ přijít na pomoc? Tehdejším reformním komunistům, jako byl soudruh Gustáv Husák, který po únosu našich komunistických představitelů do Moskvy obrátil o 180° a stal se zaníceným normalizátorem? V případě srpnové invaze šlo nejen o rozdělení sfér vlivu mezi tehdejším Sovětským svazem a Západem, ale hlavně o skutečnost, že v tehdejším Československu o žádnou skutečnou demokracii nešlo. Měli američtí vojáci nasazovat své životy za reformní komunisty, kteří byli vždy na prvním místě komunisty a pak někde v koutku duše možná i trochu demokraty?

Máme-li hovořit o ZRADĚ, tu můžeme vidět u téměř všech tehdejších představitelů Dubčekova vedení. Všichni členové komunistické vlády unesení do Moskvy (až na jednoho) podepsali souhlas s dočasným pobytem sovětských vojsk, Dubček sám pak v roce 1968 podepsal „pendrekové zákony“, které umožnily tentokráte českým esenbákům mlátit naše lidi při prvním výročí srpnové okupace v roce 1969. Někteří pamětníci dokonce hovoří o tom, že samo Dubčekovo vedení, pokud by reformy pokračovaly dál, by tehdy nejspíše muselo přistoupit k potlačení demokracie, pokud by nepřijely tanky v srpnu 1968, ale to jsme již spíše v rovině spekulací. Je také zajímavé, že kritika obviňování Západu ze zrady za rok 1968 se často ozývá od těch lidí, kteří kritizují průjezd konvojů NATO, jehož jsme plnoprávným členem.

A hodnocení reakce Západu v roce 1968?

Západ si zaslouží od nás velké poděkování, nejenže tvrdě odsoudil invazi Varšavské smlouvy, při které zahynuly desítky nevinných obětí, ale výrazným způsobem se snažil pomoci našim lidem, kteří utíkali po srpnové okupaci na Západ.

Je paradoxem, že naši lidé utíkající z tehdejšího Československa v roce 1948, kdy šlo skutečně často o záchranu holého života, měli mnohem tvrdší podmínky než jejich následovníci v roce 1968.

Jen jedno velké pozitivum můžeme spatřit v srpnové okupaci 1968 pro země východního bloku i pro samotný Západ: Všichni se přesvědčili, že komunistický systém je nereformovatelný, že nezbytným krokem k demokracii je demontáž komunistického systému.

Převzato z blogu autora s jeho svolením








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.