Připomínáme si smutné padesáté výročí okupace naší vlasti armádami Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, který byl jejím hlavním strůjcem. Tato akce, jež měla potlačit tzv. pražské jaro, které se rovnalo částečné liberalizaci socialistického režimu, však dokázala velkou slabost socialistického bloku.

V roce 1968 vyvrcholilo postupné společenské uvolňování zahájené na počátku šedesátých let. Byla zrušena cenzura médií, povolena nekomunistická sdružení jako K 231 nebo KAN, obnoven skaut a diskutovalo se také o vedoucí úloze Komunistické strany Československa zakotvené v tehdejší ústavě. Komunisté však stále měli rozhodující moc, mluvilo se pouze o reformě socialismu, nikoliv o jeho nahrazení kapitalismem.

Tehdejší Dubčekovo vedení také nijak nezpochybňovalo zahraničně-politickou orientaci země, tedy pevnou vazbu na ostatní komunistické státy v čele se SSSR. Členství v sovětském vojenském paktu Varšavské smlouvy považovalo za samozřejmost a o nějakém vystupování se vůbec neuvažovalo. Hlasy volající po neutralitě Československa se ozvaly teprve po srpnové okupaci a nikoliv z úst vrcholných představitelů.

Smutné pak bylo, že i částečné odchýlení se od linie stanovené Sověty bylo důvodem k vojenskému zásahu pěti zemí Varšavské smlouvy proti Československu. Rozhodující byl názor Moskvy, protože ostatní socialistické státy východní Evropy byly jejími nesvéprávnými vazaly. A když se tak člověk zamyslí nad toto událostí, tak dojde k závěru, že srpnová okupace se stala jednou z příčin pozdějšího pádu socialismu.

Komunisté jasně dokázali, že mají strach ze svobodných lidí, kteří by mohli chtít něco jiného, než oni nabízeli. Oni hlásali, že vycházejí z nejpokrokovějšího učení v historii lidstva a blaho člověka je jim nadevše. Jenomže to se jaksi neslučovalo s tím, že proti lidem, kteří chtěli žít po svém, poslali tanky. Tím se zostudili před celým světem. A nebylo to poprvé. Už v roce 1956 vtrhla Sovětská armáda do Maďarska, jehož legitimní vláda vyhlásila neutralitu a vystoupení z Varšavské smlouvy, a tamní lidové povstání utopila v krvi.

Naproti tomu Spojené státy americké nikdy nenapadly žádnou členskou zemi Severoatlantické aliance. V roce 1966 vystoupila z vojenských struktur NATO Francie a v roce 1974 v souvislosti s kyperskou krizí tak učinilo Řecko. Obě země se do nich později vrátily, ale nemělo to pro ně žádné důsledky, americká intervence jim nehrozila ani v nejmenším. Svobodně se rozhodly a svobodně konaly.

Jaký to byl rozdíl oproti Východu, kde si Sovětský svaz spojenectví a přátelství vynucoval silou.

A podle toho on i socialismus dopadly. V propadlišti dějin.

LN, 23.8.2018