Je to náhoda, nebo něco víc? Před několika dny se mi stalo to, co v posledních letech Milanu Uhdemu. V myšlenkách jsem se zabýval L. K. Feierabendem.

Lidové noviny přinesly v sobotu 27. října pozoruhodnou úvahu „Převaha hlasů vs. pravda“ Napsal ji Milan Uhde, kterého jistě nemusím představovat. Zaujal mě hned její úvod:

Budu slavit doma. Vybavím si osud politika, o kterém v posledních letech často přemýšlím. Jmenoval se Ladislav Karel Feierabend.

Mnohokrát jsem o něm přemýšlel i já. V uplynulých letech a intenzivně – ani nevím proč – v předchozích dnech. Znovu jsem si přečetl v tomto týdnu na internetu jeho životopis. Ministrem byl v nejtěžším období československého státu, myšleno před komunistickou totalitou: po Mnichovu i za protektorátu. Když bylo prozrazeno jeho odbojové angažmá, uprchl do zahraničí, kde se v Londýně stal členem exilového kabinetu. V únoru pětačtyřicátého, kvůli nesouhlasu s nastolenou politickou orientací, z exilové vlády odešel. Jak píše historik Jan Jandl na webu České národní listy:

...stal se tak jediným ministrem exilové vlády, který otevřeně protestoval proti snaze Sovětského svazu zařadit poválečnou republiku do sovětské zájmové sféry i záměrům československých komunistů využít války a poválečného chaosu v Evropě k mocenskému převratu a získání absolutní vlády v Československu.

Byl jedním z nemnoha jasnozřivých, čímž se dostal do opozice vůči prezidentu Benešovi a tehdejšímu politickému trendu, kdy standardní model demokracie (vláda – opozice) nahradil model Národní fronty. S omezeným počtem politických stran a se zákazem činnosti pro (nejen) Agrární stranu, jejímž byl Feierabend dlouholetým členem.

Jeho syn, v Kalifornii žijící Ivo Feierabend, k tomu v rozhovoru pro web Krajané.net před deseti lety řekl:

Otec přichází z exilu nikoliv jako vítěz a jako hrdina, ale jako poraženec, protože on byl jediný ve vládě, který rezignoval, protože nesouhlasil s Benešem, že jede do Československa přes Moskvu a také nesouhlasil s tím, že Agrární strana a jiné jsou zakázány. Ty státoprávní strany představovaly většinu voličů. Najednou ta kontinuita byla úplně přerušena a to je jedna z tragédií Československa, protože ta třetí republika umožnila komunistům dostat se k moci. To otec věděl.

Po návratu do osvobozené vlasti nicméně nehodil flintu do žita, ale angažoval se ve straně národně socialistické, byť sám ve volbách 1946 do parlamentu nekandidoval. Záhy po komunistickém převratu 1948 odešel do exilu podruhé – kdyby tak neučinil, není pochyb o tom, co by ho čekalo: zatčení, výslechy, mučení a dlouholetý žalář, pokud ne popravčí prkno. Cílem jeho druhého exilu byly Spojené státy; zemřel na dovolené v Rakousku v roce 1969.

Teprve v polistopadové éře, v roce 1995, byl oceněn: od prezidenta Václava Havla obdržel in memoriam Řád TGM I. Třídy.

Milan Uhde ve svém článku píše, že Feierabendův osud je příběhem veřejného činitele, který měl pravdu. Jinak řečeno: postavil se proti vývoji, vysvětluje Uhde, který vedl zhoubným směrem. A pokračuje:

Drtivá poválečná většina naopak tento vývoj schválila nebo se s ním smířila a prakticky jej pomáhala naplnit. Pro mě z toho vyplývá, že většina má vždy a pokaždé jen a jen převahu hlasů, zato pravdu mít nemusí. Demokraticky přijatá rozhodnutí mohou demokracii dokonce i poškodit nebo nadobro zrušit.

To jsou velice závažná slova, slova inspirující k zamyšlení. I demokratická většina potřebuje zpětnou vazbu, kontrolu (opozice), korekci (proto existence horní komory). Není-li tomu tak (předúnorový model Národní fronty), hrozí cesta do pekel. Přesně to se po válce stalo, proto tak neslavně skončila třetí československá republika.

V těchto dnech, kdy si připomínáme sté výročí vzniku československého státu, vidíme ve dvoraně slavných neprávem opomíjeného Ladislava Karla Feierabenda. Muže, který měl správný úsudek, zavčas varoval – ale nebylo mu popřáno sluchu. Věřili jsme chimérám jiných a krutě jsme na to doplatili.

Zbývá říci: díky, pane Uhde, za vzpomínku na tuto skvělou osobnost. Vzorem pro nás je nejen – a samozřejmě – TGM, ale také L. K. Feierabend. Vážím si toho, že právě vy, nepochybná morální autorita a muž hodný respektu, jste toho velkého Čechoslováka v těchto svátečních dnech připomněl.

Tomáše G. Masaryka pozná na fotografii každý. Poznáme ale Ladislava K. Feierabenda? Můžeme to napravit – a kliknout ZDE