Diplomacii státu nelze řídit jako firmu

Skuhrá se, že česká zahraniční politika je ve vleku domácí politiky. Dost na tom je. Je-li vláda řízena manažersky, je-li tak řízeno i vládní hnutí ANO, je-li stát řízen jako firma, oslabuje se role tradičních korektivů – diplomacie, parlamentu i opozice. A vytěsňuje-li se role tradičních nositelů důvěry – od smluv a pravidel na národní i nadnárodní úrovni až po tradiční média – ve prospěch prvků přímé i digitální demokracie či sociálních médií, je na chaos zaděláno. Jen slabou útěchou je fakt, že to není toliko česká specialita.

Zkuste si test. Ještě v 90. letech každý, kdo se pokládal za vzdělance, dokázal z hlavy vyjmenovat ministry zahraničí Německa, Francie, Británie, USA, Rakouska, Maďarska či Polska. Dokázali byste to teď? V té soutěži by možná vyhrálo Rusko, kde Sergej Lavrov vede diplomacii už 16 let coby muž zřetelný a ladící s Kremlem. Tím není řečeno, že je to vzor. Ale kde vzít diplomacii s takovým postavením, když ji špičky vlády ani hlava státu nepotřebují, natož aby jí dávaly zadání?

Výsledkem je stav, kdy česká diplomacie sice má svobodné pole působnosti, ale ne zásadní slovo. Nebo se vytvářejí paralelní diplomacie. Když už spolupracují konzervativní vlády visegrádských států, primátoři jejich metropolí uzavřeli jakýsi trucvisegrád. Paralelní vesmír kulturní levice.

V této situaci lze najít jen pár témat vykazujících široký konsenzus. Je to vztah k charakteru 21. srpna 1968 a sovětské okupace. Pokud ji někdo v Kremlu relativizuje, rázně se ozve i prezident Zeman, nálepkovaný na proruského. Patří sem i vlažný vztah k požadavku reparací vůči Německu za škody druhé světové války. I tady prezident – na rozdíl od lídrů Polska či Řecka – tyto přímé požadavky odmítl.

Úhrnem. Kdyby chtěla třeba Moskva zbytky zdejšího konsenzu narušit, kam by upřela pozornost? Na vztah k sovětské okupaci ze srpna 1968? Do Řeporyj? Tam by moc neuspěla. Ale česko-německý vztah by při troše šikovnosti a oslabené roli diplomacie narušit mohla.

LN, 3.1.2020