„Stát je špatný vlastník“ zazní pokaždé, když chce některý soukromý subjekt „nezištně“ převzít činnost zajišťovanou státem. Je to klasické odvracení pozornosti od skutečného záměru, ale v opačném gardu, než když koroptvička předstírá chromou, aby odlákala lišku od svých kuřátek. Od devadesátých let takových zvolání výrazně ubylo, ale jen proto, že už nezůstalo téměř nic, co by ještě za privatizování stálo.

Zda je opravdu stát špatný vlastník, by bylo téma na další glosu. Státy totiž při obnově průmyslové výroby po 2. světové válce sehrály rozhodující úlohu. Již v lednu 1945 byl znárodněn Renault – jako Régie Nationale des Usines Renault (opět privatizován byl až v roce 1996), ve Wolfsburgu (do roku 1945 Stadt des KdF-Wagens bei Fallersleben – Město vozů KdF u Fallerslebenu) byla v roce 1945 pod britskou okupační správou obnovena výroba civilního předválečného vozu KdF, nazvaného tehdy Volkswagen (od roku 1947 pokračovala výroba v bizónii, Bizone – sdružení americké a britské okupační zóny; po připojení okupační zóny Francie v roce 1948 v trizónii; a od 23. května 1949 ve Spolkové republice Německo), a podobných příkladů je víc. Státy dokázaly obnovit průmyslovou výrobu z vybombardovaných trosek a rozvinout ji v těžkých poválečných letech, proto není důvod, proč by jim mělo v normálních podmínkách působit jejich řízení potíže. V západní Evropě tehdy běžně existovaly státní podniky, a u některých činností se předpokládalo, že budou vykonávány v režii státu vždy: bankovnictví, spoje, vodní hospodářství, energetika, justice, bezpečnost, železniční doprava, obrana státu …

Systém státního podnikání se začal rozpadat až v druhé polovině 90. let, nikoli proto, že by se tehdy náhle projevila nemohoucnost států, ale jako výsledek snahy převzít do soukromých rukou vše, na čem se dá vydělat, a státům nechat to, na čem se prodělává. V nastalém období neobvyklých řešení vznikla v roce 1996 v USA i soukromá armáda Blackwater, decentně nazvaná private military company, která pak v roce 2007 soukromě vedla válku USA v Iráku. To její pověsti neprospělo, proto byla několikrát přejmenována a nyní používá nenápadný název Academi.

Každé verbální hodnocení výsledku přechodu podnikatelských aktivit ze státu na soukromý subjekt bývá v superlativech, ale numerické hodnocení tak nevyznívá, nebo chybí. Přechod státních drah na soukromé je u nás s výjimkou bagatelizování obtíží s jízdenkami při přesedání z vlaku do vlaku různých dopravců hodnocen kladně, ale díky anglickým gentlemanům víme, že ve Spojeném království nebyl přechod státních železnic na soukromé zdařilý, a bylo by s podivem, že by to u nás bylo naopak. V Anglii zaniklo po přechodu na soukromé dopravce šest a půl tisíce kilometrů tratí, tj. třetina jejich celkové délky, a to tak dokonale, že už je nelze nikdy obnovit (v televizi se můžete podívat na seriál Walking Britain´s Lost Railways, ve kterém Rob Bell zaniklé trati hledá, koleje chybí, pozemky a budovy jsou prodané); bezpečnost železniční přepravy upadla; a příspěvky státu soukromým dopravcům jsou v úhrnu vyšší, než byl celý rozpočet původní British Rail. Pokud to byl cíl, pak se záměr opravdu povedl.

Převzetí jakékoliv činnosti od státu představuje svým způsobem podnikatelské riziko, a proto je výhodnější na státu jen parazitovat, což je vztah, kdy parazit, čili cizopasník, profituje z hostitelova organismu, ale obvykle jej nevysílí až k smrti (nebo tak alespoň neučiní okamžitě), aby si nemusel hledat jiného. V české státní ekonomice má parazitismus mnoho forem, od přímého napojení na státní rozpočet, přes granty a dotace, nárokové dávky a příspěvky, příspěvky nevládním a neziskovým organizacím, až po nejméně postřehnutelný způsob – smlouvy mezi státem a konkrétním subjektem (politici by mohli povídat – ale nebudou!). Nynější úrovně dosáhlo zamoření státního rozpočtu parazity jen proto, že stát nemá žádnou metodu profylaxe, podcenil diagnostiku infekce a nemá, nebo dokonce ani nechce mít schopnost vnější parazity vytřepat z kožichu a vnitřní vykašlat či vyloučit. Aby stát rozpočtově nezkolaboval, nezbývá teď nic jiného než cizopasníky pěkně poprosit, aby se rozumovou analýzou odlišili od bezobratlých parazitů (poznámka: bezobratlý je synonymum k bezpáteřní, což je v tomto případě zavádějící) a omezili míru svého parazitování natolik, aby stát následkem parazitární infekce neuhynul, nebo alespoň ne hned.