Děkoval za mizerné roušky, ale nikoliv za záchranu života

Příběh čtrnáctileté Silvie z Moravské Nové Vsi patří k tem nejsilnějším z nedávné tornádové tragédie. Přitom začátek byl takový klasicky banální. Její matka neměla kvůli práci čas přijet pro ni autem do Hodonína, a tak jela Silvie domů autobusem. V tom nečekaně udeřil mohutný vzdušný vír, který vůz smetl ze silnice a několikrát jej obrátil dokola, než se v poli zastavil na místě. Těžce zraněnou Silvii společně s řidičem autobusu převezli rakouští záchranáři do vídeňské nemocnice. Děvče bylo dva dny v kritickém stavu a bojovalo o život. Nakonec svůj boj i zásluhou rakouských zdravotníků vyhrálo, nyní je již doma u svých blízkých a pomalu se zotavuje ze svých zranění. Takže konec dobrý a Silvie se snad nakonec úplně uzdraví bez trvalých následků.

Jsem velmi vděčný rakouským lékařům a zdravotním sestrám za to, že svou obětavostí zachránili život moravskému děvčeti. Já Rakušanům za tento ušlechtilý čin děkuji. Myslím si, že poděkovat druhému za něco, co udělal, aniž musel, je obyčejná lidská slušnost a mělo by to být běžnou normou.

Napadá mě takový příměr, prezident Miloš Zeman kdysi poděkoval Číně za dodávku nekvalitních a předražených roušek, které si navíc Česká republika zaplatila. Šlo tedy o klasický obchodní vztah, nikoliv o nějakou pomoc. Nechápu, proč děkovat za klasický obchod, v rámci něhož je dodavatel povinen dodat zboží, které si zákazník objednal. Navíc toto zboží bylo mizerné. Prezident Zeman přesto děkoval. Z jeho strany to proto nebyl výraz vděku, ale servility otroka k otrokářovi.

Oproti tomu Rakušané zachránili životy občanu České republiky, ale poděkování od Miloše Zemana se nedočkali. Přitom zdraví a životy lidí jsou cennější než jakékoliv zboží, takže poděkování si zaslouží spíš Rakousko, které pomohlo České republice okamžitě, obětavě a nezištně.

Jak je však vidět, Zeman neumí ocenit dobré skutky a jeho gesto vůči komunistickému režimu v Pekingu nebylo poděkováním, ale postojem člověka, který s druhou stranou nejedná se sebeúctou jako rovný s rovným, ale jako pes, jenž čeká, že za svoji poslušnost dostane od páníčka nějakou tu kost navíc. Jenomže ta se v tomto případě jaksi nedostavuje. Všichni dobře víme, jak to dopadlo s jeho slibovanými stamiliardovými investicemi z Číny v Česku. Jednoduše nejsou.

Autor je středočeský krajský zastupitel za ODS