Rád poslouchám JUDr. Vojtěcha Cepla, který na Českém rozhlasu 6 i jinde komentuje i pro neprávníky srozumitelnými slovy (ne-)fungování demokracie u nás, naposledy v souvislosti s volbou presidenta. Ten člověk mi vrací víru, že se jednou přeci jen dostaneme do stavu, kdy budeme moci říci, že jsme skutečně právním státem a ne jen Potěmkinovou vesnicí, která tak zdálky vypadá, ale běda přiblížit se nebo vlézt dokonce dovnitř.

Nedávno jsem měl konzultaci se třemi studenty FSV UK a napadl mě při tom příměr politiky k některé z kolektivních her, které se hrají na předem jasně vymezeném hřišti, podle předem stanovených a během hry neměnných pravidel. Tak si vezměme například hokej. Hraje se na hřišti s pevnými mantinely, s jasnými pravidly umožňujícími střídání hráčů a s dozorem nad dodržováním pravidel hned několika rozhodčími nadanými právem dbát i nad fair-play a při hrubém porušení pravidel dokonce hráče na určitou dobu až po „do konce zápasu“ vylučovat. To je pěkný příměr k politickému kolbišti, ne?

Je zcela zřejmé, že takto předem stanovená omezení hřiště a pravidla nijak nebrání týmům, jednotlivým útočným i obranným řadám, trenérům či hráčům uplatňovat jejich sílu, rychlost, herní kreativitu, různé taktiky boje s cílem vyhrát. Také by nikoho ani nenapadlo vysvětlovat svou porážku existencí mantinelů nebo pravidel. Ne tak v naší politice. Jak by vypadal „český hokej“ podle poměrů, vládnoucích u nás mezi pilíři demokracie, jakými jsou na sobě relativně nezávislé moc zákonodárná, moc vládní (exekutivní) a moc soudní?

V mantinelech by nebyla jen zavírací dvířka na střídačky, na trestné lavice a pro vjezd rolby na úpravu ledu o přestávkách. Byly by tam další díry, kterými by mohli bez omezení vcházet na hřiště trenér, masér a další „rádci“. Hráči by těmito dírami mohli vyběhnout ven ze hřiště a dostat se k soupeřově brance zvenčí jinou dírou, neobtěžováni protihráči nebo sudími. Hřiště by bylo možné za hry „přelajnovat“ např. tak, aby soupeřova polovina nebo obranná třetina byla menší. Nejen hráči, také sudí by kromě pravidel naslouchali i „lobbistům“, pokud by nebyli rovnou podplacení, aby ovlivnili výsledek dle přání toho, kdo dal víc. Kluby by se předháněly v návrzích změn pravidel hokeje podle svých aktuálních potřeb. Při velké marodce by se mohl snížit počet hráčů, kteří smí být současně na hřišti, přestupy by byly možné nejen v přestupních termínech, ale okamžitě i mezi mužstvy, která právě proti sobě hrají (říkalo by se jim „přeběhlíci“). Některým, bulvárním tiskem uznaným hráčům - primadonám by se nepískaly fauly, nebyli by obtěžováni antidopingovými komisaři a měli by doživotní imunitu na cokoliv, i kdyby někoho na hřišti nebo mimo ně zabili.

Že by to nešlo? Jinde asi ne. Tam by těmi dírami v mantinelech rychle naběhli diváci, kteří si zaplatili za skutečný hokej, a všechny hříšníky by ze hřiště i ze střídaček rychle vypráskali. Ne tak u nás. Proto tu bude v politice ještě dlouho nesnesitelný a neuvěřitelný „takyhokej“. Našim hokejistům se omlouvám, že jsem si vybral jako příklad právě tuto hru. Oni za to nemohou. Vím, že přes občasnou prohru bojují většinou čestně a mají prestiž ve veřejnosti zaslouženě lepší.