Kdybych měla reprodukovat diskuse, které jsem se svými přáteli vedla v posledním týdnu, byly by poněkud monotónní: jako mnohé jiné se věčně točí kolem vzdouvajícího se politického dění. Dostalo se mi dokonce rady, abych o tom v žádném případě nepsala. Proč, zeptala jsem se s jistým údivem. Že by mi radil nezaujímat pro jistotu stanovisko? Kamarád se usmál asi tak, jak se usmíváme nad otázkou nerozumného dítěte: Protože píšeš jeden den a vyjde to až druhý den, a to už může být všechno jinak, řekl. A vzápětí přišel někdo jiný, kdo nám promptně sdělil jakousi novou událost.

No, je to tak, člověk všechno nestihne, to by musel od rána do noci viset na rádiu, televizi, jednání sněmovny a kdovíčem ještě. Je to celé dost skličující. Uvažovala jsem o tom, co by se muselo stát, aby se vymknutá situace vrátila k normálu, ale přišla jsem jen na to, na co kdekdo přede mnou. Musel by odstoupit Andrej Babiš – i když nevím, jak by se takové odstoupení v nepřítomnosti hlavy státu dalo realizovat. Andrej Babiš se však nechal slyšet, že neodstoupí v žádném případě. V této věci bych byla benevolentní, nepřipadá mi totiž příliš zarážející: zažili jsme mnoho situací, kdy někdo nechtěl opustit svou funkci, a koneckonců Babišovo setrvání či jeho odchod z ministerského křesla nezáleží na něm. Vpravdě panu Babišovi moc nerozumím: na podzim jsou volby a jeho hnutí si v průzkumech nestojí špatně, že by se jeho představitelé nedostali do sněmovny, je krajně nepravděpodobné. Zjevně jím cloumají emoce.

Daleko víc mě zaráží a pobuřuje chování prezidenta Zemana. Chodívala jsem svého času na návštěvu k Vojtěchu Ceplovi a ten mě přesvědčil o tom, co jsem předtím věděla a ctila: že ústava je skutečně ve státě ta nejvyšší „posvátná kráva“, že přes ni nejede vlak. Ale to pan prezident samozřejmě ví, jen se tomu nechce podřídit. Jeho svéhlavost, mstivost a neomalenost je opravdu odpuzující. To, co už předvedl a předvádí především směrem k premiéru Sobotkovi, vskutku patří do politického a lidského podsvětí.

Pokud jde o tu neomalenost, není v tom prezident sám: na mimořádném zasedání Poslanecké sněmovny padaly výroky, za které by se slušný člověk musel stydět. Abych ale nebyla tak přísná: nemalá část z těch, kdo je pronášeli, tak činila ve zjevném rozrušení. A jiní uvítali příležitost vylít si vztek.

Co tomu říkáš, zeptala jsem se Davídka. Čemu, zeptal se znechuceně. Hm, tak tady se diskuse na dnešní téma nedočkám. Usoudila jsem, že nejlíp udělám, když to na pár dní pustím z hlavy, to, co slyším, vidím a čtu v médiích, budu pokládat za scénář nějakého absurdního filmu, a půjdu si něco číst. A určitě si nevyberu žádný politický thriller ani nic, kde na sebe lidé štěkají. Že by třeba Francis Scott Fitzgerald? Nebo nějaký starší cestopis? Škvoreckého? Postavila jsem se před knihovnu a nakonec si vybrala Horský křišťál Adalberta Stiftera. Vřele doporučuji.

LN, 12.5.2017