5.10.2022 | Svátek má Eliška


EVROPA: Polsko a falešné směřování EU

10.8.2022

Válka na Ukrajině odhalila pravdu o Rusku. Ti, kdo odmítali vidět, že Putinův stát má imperialistické tendence, se dnes musí vyrovnat s tím, že v Rusku ožili démoni 19. a 20. století: nacionalismus, kolonialismus a totalitarismus. To píše polský premiér Mateusz Morawiecki pro Euractiv.

Válka na Ukrajině však také odhalila pravdu o Evropě. Mnozí evropští představitelé se nechali zlákat Vladimírem Putinem a dnes jsou v šoku.

Polská Kassandra

Návrat ruského imperialismu by je neměl překvapit. Rusko téměř dvě desetiletí pomalu obnovovalo svou pozici, a to přímo pod dohledem Západu. Západ se mezitím vydal na geopolitický spánek, místo aby zachovával přiměřenou ostražitost. Raději rostoucí problém neviděl, než aby mu čelil předem.

Evropa se dnes nachází v takové situaci ne proto, že by byla nedostatečně integrovaná, ale proto, že odmítla naslouchat hlasu pravdy. Tento hlas přichází již mnoho let z Polska.

Polsko nemá monopol na pravdu, ale ve vztazích s Ruskem jsme mnohem zkušenější než ostatní. Polský prezident Lech Kaczynski měl pravdu jako Kassandra předvídající pád Tróje, když před mnoha lety řekl, že Rusko se nezastaví u Gruzie a sáhne si na víc. A také zůstal nevyslyšen.

Skutečnost, že polský hlas je ignorován, je jen příkladem širšího problému, s nímž se dnes EU potýká. Rovnoprávnost jednotlivých zemí má totiž jen deklarativní charakter.

Politická praxe ukázala, že hlas Německa a Francie se počítá především. Máme tedy co do činění s formální demokracií a faktickou oligarchií, kde moc drží ti nejsilnější. Ti silní navíc dělají chyby a nejsou schopni přijmout kritiku zvenčí.

Pojistným ventilem, který chrání EU před tyranií většiny, je zásada jednomyslnosti. Hledání kompromisu mezi 27 zeměmi, jejichž zájmy jsou tak často v rozporu, může být někdy frustrující a kompromis nemusí uspokojit všechny na 100 %. Zaručuje však, že každý hlas bude vyslyšen a přijaté řešení bude splňovat minimální očekávání každého členského státu.

Pokud někdo navrhuje, aby jednání EU ještě více než dosud záviselo na rozhodnutích Německa – což by znamenalo zrušení pravidla jednomyslnosti -, měla by stačit krátká retrospektivní analýza německých rozhodnutí. Kdyby Evropa v posledních letech vždy jednala podle přání Německa – byli bychom dnes v lepší nebo horší situaci?

Kdyby se celá Evropa řídila hlasem Německa, byl by již mnoho měsíců spuštěn nejen Nord Stream 1, ale i Nord Stream 2. Závislost Evropy na ruském plynu, který dnes slouží Putinovi jako nástroj vydírání celého kontinentu, by byla téměř nezvratná.

Pokud by celá Evropa přijala návrh německého předsednictví uspořádat v červnu 2021 summit EU-Rusko – skončilo by to uznáním Putina jako plnohodnotného partnera a zrušením těch sankcí, které byly na Rusko uvaleny po roce 2014. Pokud by byl tento návrh – tehdy zablokovaný Polskem, Litvou, Lotyšskem a Estonskem – přijat, získal by Putin záruku, že EU nepodnikne žádné reálné kroky na obranu územní celistvosti Ukrajiny.

Čeho si Putin všiml…

Dnes bychom byli spíše objektem než subjektem mezinárodní politiky, kdyby Evropská unie namísto tvrdé politiky obrany vlastních hranic – základního atributu státní suverenity – přijala také pravidla pro rozdělování migrantů navržená v roce 2015.

Už tehdy si Putin všiml, že migranty lze využít jako nástroj hybridní války proti EU – a v roce 2021 spolu s Alexandrem Lukašenkem tímto způsobem zaútočil na Polsko, Litvu a Lotyšsko. Naše odolnost vůči příští velké krizi by dnes byla ještě nižší, kdybychom v roce 2015 naslouchali zastáncům otevřených hranic.

A konečně: kdyby celá Evropa posílala zbraně na Ukrajinu ve stejném rozsahu a stejným tempem jako Německo – válka by už dávno skončila. Skončila by absolutním vítězstvím Ruska. A Evropa by se ocitla v předvečer další války. Rusko, povzbuzené slabostí svých protivníků, by postupovalo dál.

Dnes je pro Putina jakýkoli hlas ze Západu, aby omezil dodávky zbraní na Ukrajinu, zmírnil sankce, přivedl „obě strany“ (tedy agresora i oběť) k dialogu – projevem slabosti. A přitom je Evropa mnohem silnější než Rusko.

Chceme-li dnes skutečně mluvit o demokratických hodnotách, je čas na velké zpytování svědomí Evropy. Příliš dlouho byla pro mnoho zemí nejdůležitější hodnotou nízká cena ruského plynu. A přitom víme, že tak nízká mohla být proto, že k ní nebyla připočtena „krvavá daň“, kterou dnes platí Ukrajina.

Porážka imperialismu v Evropě je také výzvou pro samotnou Evropskou unii. Mezinárodní organizace mohou úspěšně čelit imperialismu pouze tehdy, pokud budou hájit základní hodnoty – svobodu a rovnost všech svých členských států. To je obzvláště aktuální, pokud jde o Evropskou unii.

Svoboda nebo jednomyslnost?

EU se potýká s rostoucími nedostatky v dodržování svobody a rovnosti všech členských států. Stále častěji slýcháme, že o budoucnosti celého společenství by neměla rozhodovat jednomyslnost, ale většina. Odklon od principu jednomyslnosti v dalších oblastech činnosti EU nás přibližuje k modelu, v němž silnější a větší dominují slabším a menším.

Deficit svobody a rovnosti je patrný i v eurozóně. Přijetí společné měny nezaručuje udržitelný a harmonický rozvoj. Euro totiž zavádí mechanismy vzájemné rivality, které se projevují například trvalým přebytkem vývozu některých zemí, jež působí proti posilování vlastní měny udržováním hospodářské stagnace v jiných zemích. V takovém systému zůstávají rovné příležitosti pouze na papíře.

Tyto deficity činí Evropskou unii obzvláště zranitelnou a slabou v konfrontaci s ruským imperialismem. Rusko chce z Evropy udělat něco, co je mu důvěrně známé a blízké již několik století – koncert mocností se společně vymezenými sférami vlivu. Netřeba dodávat, co takové „mezinárodní uspořádání“ znamená pro evropský mír.

Stále častěji se v konfrontaci s nejvýznamnějšími státy ztrácejí šance hájit práva, zájmy či potřeby středně velkých a malých států. Jde o porušování vynucených svobod, často prováděné ve jménu údajného zájmu celku.

Společné dobro bylo hodnotou, která ležela v srdci evropského projektu. Bylo hnací silou evropské integrace od samého počátku. Právě to ohrožují partikulární zájmy, obvykle inspirované národním egoismem.

Nerovný boj

Systém nás staví do nerovného boje mezi silnými a slabými. V této hře je prostor jak pro největší země disponující obrovskou ekonomickou silou, tak pro malé a střední země, které jsou o tuto výhodu připraveny.

Ti nejsilnější dosáhnou politické a ekonomické nadvlády, ti druzí jsou odsouzeni k politickému a ekonomickému klientelismu.

Pro všechny z nich je společné dobro stále abstraktnější kategorií. Evropská solidarita se stává otevřeným pojmem, který se snižuje k vynucování přijetí faktického diktátu silnějšího.

Řekněme si to na rovinu: řád Evropské unie nás dostatečně nechrání před vnějším imperialismem. Ve skutečnosti je tomu právě naopak: Instituce a činnost EU sice nejsou zbaveny pokušení ovládat slabší, ale zůstávají vystaveny infiltraci ruského imperialismu.

Vyzývám proto všechny evropské představitele k odvaze uvažovat v kategoriích adekvátních době, v níž žijeme. A my se nacházíme v bodě obratu. Imperiální Rusko může být poraženo – díky Ukrajině a naší podpoře pro ni. Vítězství v této válce je jen otázkou naší důslednosti a odhodlání.

Mír až po vítězství!

Díky dodávkám techniky v měřítku, které je – soudě podle schopností Západu – stále relativně malé, začala Ukrajina obracet směr této války.

Rusko stále útočí, rozsévá smrt a zkázu, páchá ohavné válečné zločiny – ale už téměř půl roku není morálka Ukrajinců zlomena.

Morálka ruské armády je naopak – jak naznačují zpravodajské údaje – stále slabší. Armáda trpí těžkými ztrátami. Zásoby zbraní a dalšího vybavení nejsou nevyčerpatelné a jejich výroba v průmyslu postiženém sankcemi bude stále obtížnější.

Musíme proto podpořit Ukrajinu v jejím boji za znovuzískání území, která jí byla odebrána, a donutit Rusko k ústupu. Teprve pak bude možný skutečný dialog a skutečné ukončení této války – a ne jen dočasná přestávka předcházející další agresi. Pouze takový konec bude znamenat naše vítězství.

V EU konsensus, ne dominance

Musíme také porazit hrozbu imperialismu v rámci EU. Potřebujeme hlubokou reformu, která by na vrchol principů Unie vrátila společné dobro a rovnost.

To se neobejde bez změny optiky – o směrech a prioritách činnosti EU musí rozhodovat členské státy, a nikoli orgány EU, neboť právě orgány jsou vytvářeny pro státy, a nikoli naopak.

Základem spolupráce musí být vždy rozvoj konsensu, nikoli dominance nejsilnějších nad ostatními.

Zpátky ke kořenům

Dnešní okolnosti nás nutí uvažovat v jiném rámci.

Musíme mít odvahu přiznat, že EU v souvislosti s krizí COVID a probíhající válkou nefungovala tak, jak by měla.

Problém však nespočívá v tom, že bychom po cestě k integraci kráčeli příliš pomalu a měli bychom tento proces urychlit. Problém je v tom, že tato cesta jako taková je špatná. Místo toho, abychom udělali dva kroky vpřed, je někdy dobré udělat krok vzad a podívat se na konkrétní věc z odstupu.

Jako nejsvětlejší se jeví perspektiva návratu k principům, na nichž stojí Evropská unie.

Smyslem není je podkopávat, ale posilovat, místo aby se stavělo napříč. Evropa potřebuje naději více než kdy jindy. A naději lze nalézt pouze v návratu k principům, nikoli v posilování institucionální nadstavby.

      Převzato z webu Konzervativní noviny se souhlasem redakce.