Diskriminace – neslušný výraz

Slovo „diskriminace“ na nás ze všech médií útočí čím dál častěji. Není tedy na škodu si vyjasnit jeho význam. Pojem „diskriminace“ pochází z latinského slova "discriminare", které můžeme do češtiny přeložit jako „rozlišování“. Diskriminace jako taková tedy znamená rozlišovat, či rozpoznat rozdíl. Tento termín, jak z vysvětlení vyplývá, není nijak pozitivně, ani negativně zabarven. Bohužel se stalo módou nejen v ČR používat diskriminaci především v negativním slova smyslu – jako diskriminaci škodlivou, nelegitimní. Z diskriminace se stalo „sprosté“ slovo, které politicky korektní jedinec nemůže komentovat jinak, než že „ji odmítá“.

Diskriminace je přitom proces, který činí člověk prakticky každý okamžik ve svém životě. Všímáte si, zda na semaforu svítí červená či zelená. Jinak nejspíše odpovíte na otázku, zda pustíte v MHD sednout těhotnou matku či zdravého patnáctiletého mladíka. Deset tisíc korun půjčíte pravděpodobněji svému dlouholetému příteli než náhodnému chodci na ulici. Rozlišování rozdílů mezi věcmi, osobami, kategoriemi a jevy je jednoduše všudypřítomné – a přirozené. Otázkou je stanovení hranice, která rozlišuje neutrální (a legitimní) diskriminaci od té nelegitimní. Do konfliktu se dostává svoboda volby s rovností. Tento teoretický spor má konkrétní dopady do života každého z nás.

Svoboda volby

Zkuste si představit, že se jako majitel soukromé firmy rozhodujete mezi třemi kandidáty na místo recepční/ho své firmy. První uchazeč je příjemný plešatý třicátník s tlustými brýlemi a dobrou znalostí angličtiny, druhý zájemce je osmnáctiletá pěkná žena (byť je pojem „krásy“ čistě subjektivní a relativní) se základy angličtiny a poslední je šarmantní šedesátnice bez jakýchkoli znalostí cizích jazyků. Koho zvolíte? Výběr není evidentně jednoduchý. Budete preferovat zkušenost dvou starších kandidátů nebo mládí osmnáctileté? Bude pro vás nejdůležitější znalost cizích jazyků? Jen vy jako majitel firmy dokážete nejlépe posoudit, kdo bude pro firmu přínosem. Proč by vám měl zákon přikazovat, koho smíte přijmout a koho ne? Proč byste se měl obávat případné žaloby dvou neúspěšných kandidátů?

A co třeba trenér národního hokejového mužstva? Asi všichni se shodneme, že mu nepřipadá nijak nepřirozené, že na mistrovství světa vybere do reprezentace ty hráče, kteří se mu nejlépe hodí – hráče s týmovým duchem, útočné „eso“, „srdcaře“, který se vrhne do každé rány, či „neprůstřelného“ brankáře. Nikdo z fanoušků ani sportovních komentátorů se nepodiví nad tím, že jsou do sestavy nominování ti momentálně „lepší“, ti bez zranění a ve „formě“. Je tomu přímo naopak – trenér by byl vystaven tvrdé (a oprávněné) kritice, kdyby do sestavy vybral ty zjevně „horší“.

Jsem pevně přesvědčen, že v soukromém sektoru má šéf firmy právo odmítnout zaměstnance při pohovoru nejen kvůli pohlaví či věku, ale klidně i kvůli barvě kravaty, očí, křivému úsměvu, postavě, tónu hlasu či politickým názorům. Jednoduše si vybírá do vlastní firmy spolupracovníka, který bude muset vycházet s ním a dalšími kolegy.

Zaměstnance platí firma, nikoli stát. Majitel přirozeně přijme toho, od koho očekává nejvyšší přínos pro firmu. Jestli je volba majitele racionální či iracionální, na tom vůbec nezáleží. Ať je rozhodnutí jakékoliv, jakkoliv s ním můžeme osobně, morálně či jinak nesouhlasit, má na ně plné právo. Podstatou soukromé sféry je právě možnost se samostatně a svobodně rozhodovat o tom, s kým se stýkám a s kým ne, s kým uzavřu smlouvu a s kým nikoli. Zákaz diskriminace v soukromém sektoru je tak pošlapávání svobody volby.

Proč nediskriminovat ve veřejné správě

Nepřípustnost diskriminace v negativním slova smyslu by měla platit pouze pro stát. Veřejná správa je místo, kde je odmítání diskriminace možné, neboť v této oblasti neexistuje kategorie zisku, a tak nelze prakticky objektivně změřit efektivitu, která je z principu nižší než v soukromém sektoru.

V tomto prostoru si proto může zaměstnavatel dovolit luxus nebrat zásadní ohledy na věk, pohlaví, vzhled, počet dětí, sklon k pití alkoholu, kouření či na jakékoli jiné charakteristiky uchazeče o práci. Za přežití a chod státní organizace, na rozdíl od majitele soukromé firmy, neručí vlastním majetkem, nezodpovídá se ihned a plně podílníkům či akcionářům. Za tyto „rovné“ příležitosti a jistotu je pracovník ve veřejné správě také obecně „odměněn“ nižším platem než v soukromé sféře.

Když odejde na ministerstvu z jednoho odboru pět žen v rozmezí půl roku na mateřskou dovolenou a celé oddělení je tak v troskách, nic vážného se prakticky neděje. Přijmou se noví zaměstnanci a znovu se proškolí a zaučí. Výpadek práce a neefektivita tím vzniklá se jednoduše sanuje přesunem financí z kapes daňových poplatníků. V horším případě si několikaměsíční nefunkčnosti daného odboru ani zbytek organizace nevšimne.

Lze se však divit soukromému podnikateli, že se obává např. rizika spojeného s početím potomka u svého zaměstnance? Lze mu vyčítat, že na dané místo raději v určitém případě zaměstná muže? Nebo že bude ženě v určitém období platit jako kompenzaci rizika nižší mzdu než muži? Najali byste do malé firmy s několika zaměstnanci nové pracovní síly, proškolili a zaučili je na vlastní náklady s vědomím, že vám mohou tito pracovníci kdykoli v průběhu roku či dvou odejít na mateřskou/rodičovskou? Všichni známe odpověď, jen si ji někteří nechtějí přiznat.

V reálném světě však existují i prozíraví šéfové soukromých firem, kteří vyjdou v konkrétních případech vstříc, ať už ženě či muži, například v případě rodičovství. Vědí, že na dobrého, kvalitního a výkonného pracovníka/pracovnici, který/á má např. specifické know-how, se vyplatí počkat, než aby později „přeběhl/a“ ke konkurenci. Že je tento případ aplikovatelný spíše na kvalifikovaného zaměstnance než na dělníka u pásu, je zřejmé. Někdo je nahraditelný snáze, jiný hůře. To nikdy nemůže změnit žádný zákon, nařízení či směrnice. Naštěstí.

Lisabonské „antidiskriminační“ šílenství

Ačkoli si mohli odpůrci nesmyslné „antidiskriminace“ v ČR po prezidentském vetu „antidiskriminačního“ zákona alespoň na chvíli oddechnout, čekají je v budoucnu daleko horší časy. Vetovaný zákon a jeho případné přijetí je jen slabým „odvarem“ toho, co by čekalo Českou republiku po případném souhlasu s Lisabonskou smlouvou. Odhlédněme od jejích běžně diskutovaných nedostatků – netransparentnosti jejího vzniku, nedemokratických metod a nátlaku při jejím přijímání, úmyslné nepřehlednosti jejího textu a systémového zvyšování demokratického deficitu, částečné ztráty suverenity ČR, zvýšené centralizace a byrokratizace a možné regulace prakticky každé sféry lidského života – a zaměřme se na otázku diskriminace.

Po přijetí Lisabonské smlouvy bude Česká republika s nejvyšší pravděpodobností vázána též Listinou základních práv EU (dále Listina), která je součástí Lisabonské smlouvy. Ačkoliv jsou ustanovení Lisabonské smlouvy o závaznosti Listiny formulována způsobem, který neumožňuje jednoznačný výklad (jako ostatně celá Lisabonská smlouva), je zřejmé, že její konečná interpretace a aplikace v každém jednotlivém případě bude podléhat zejména Evropskému soudnímu dvoru. Ten posoudí případný „antidiskriminační“ spor s obsahem Listiny a na základě blíže nespecifikovaných „pomůcek pro výklad“ (článek č. 52, odst. č. 7 Listiny) a vlastního uvážení rozhodne. A co nás tedy bude čekat? To se dozvíme zejména z článku č. 21, odstavce prvého Listiny:

„Zakazuje se jakákoli diskriminace založená zejména na pohlaví, rase, barvě pleti, etnickém nebo sociálním původu, genetických rysech, jazyku, náboženském vyznání nebo přesvědčení, politických názorech či jakýchkoli jiných názorech, příslušnosti k národnostní menšině, majetku, narození, zdravotním postižení, věku nebo sexuální orientaci.“

Negativní, nelegitimní diskriminací se tedy stane prakticky vše. Zkusme podniknout malý výlet do budoucnosti:

„Po několikaletém projednávání hromadného sporu „studenti versus univerzity“ uznal v roce 2015 Evropský soudní dvůr argument, že studenti, kteří na univerzitě nedosáhli požadovaného průměru, nesložili nutné zkoušky, a byli proto donuceni univerzitou studium ukončit, nemají mezi jiným (pílí, cílevědomostí a houževnatostí) také dostatečnou inteligenci pro dokončení studia. Neboť je však inteligence bezesporu vrozeným genetickým rysem, dopustila se vůči nim univerzita nepřípustné diskriminace. Jako kompenzace byly těmto studentům rozdány profesorské tituly a následně byla zrušena veškerá klasifikace a zkoušky studentů na vysokých školách, včetně bakalářských a státních zkoušek. Nově se zájemce o vysokoškolské studium na univerzitě zaregistruje, zaplatí poplatek a po skončení několikasemestrální výuky (které se nemusí účastnit) do dvou týdnů obdrží požadovaný vysokoškolský titul.“

Lisabonská smlouva nás vede do absurdního světa. Profesoři přírodních věd neznající Newtonovy zákony, mistři světa ve Formuli 1 mající strach jet na limitu, šachoví velmistři nechápající logické operátory, chirurgové s třesoucí se rukou, slepí předsedové soutěže o nejlepší fotografii. Mnohý čtenář zakroutí hlavou a konstatuje – hloupost, nemožné, přitažené za vlasy, absurdní. V jednom s ním budu souhlasit – je to skutečně absurdní. Rozhodně ale ne v mírnější podobě nemožné.

Problémem zůstává, že lidé nejsou obecně ochotni domýšlet určitá rozhodnutí do konečných a zejména negativních důsledků. Chtějí vidět jen líc, v tomto případě pro mnohé vznešenou (byť nedosažitelnou) myšlenku „rovnosti“, nechtějí ale vidět i rub – potlačení individuality, osobní odpovědnosti, motivace jedince a jeho svobodné volby. Stejně jako odmítali příznivci biopaliv před lety slyšet, že se na jejich výrobu spotřebuje podstatné množství energie, že jejich používání povede k mýcení pralesů a zvýšení ceny potravin. Co říkají dnes?

Zakázat diskriminaci či vynutit „antidiskriminaci“ znamená jít hluboko proti lidské přirozenosti. Znamená to tvářit se, že všichni a všechno je stejné, že rozdíly neexistují. Domýšlejme dopady norem, pravidel a regulace do konečných důsledků. Kdo tak činí, musí s plnou odpovědností odmítnout nastupující vlnu „antidiskriminační“ legislativy. Nebojme se diskriminovat, ani kriticky a racionálně přemýšlet. Obávejme se zvyšování demokratického deficitu, omezování svobody volby a zvýšené regulace života občana. Odmítejme proto Lisabonskou smlouvu.