Současná česká politická elita je zkorumpovaná až k nehybnosti - a pro případ bezpečnostního ohrožení země naprosto nepoužitelná, neb do morku kostí zbabělá. Stav české národní polopolitiky je natolik vážný, že neuskutečnitelná představa protektorátu Evropské unie nad Českou republikou by byla mnohem jistější zárukou pro nepolitickou státní správu, politikům nepodléhající státní zástupce, policii a soudce. Česká reprezentace, vycházející z demokratických voleb s nedostatečnou účastí voličů, toho prokazatelně schopná není. Hodnostáře, kteří náš český domácí svinčík hrdinně brání hesly o ohrožené národní suverenitě, však je právě proto třeba studovati s velkou pozorností.

Evropou znovu obchází strašidlo národní suverenity. Máme šedesát let mír. Kapitánem francouzského národního fotbalového týmu je černoch. Bez sebemenšího omezení cestujeme v rámci Schengenu a užíváme výhod velkého trhu. Miliony studentů získávají v rámci nadnárodního programu Erasmus a Erasmus Mundus podstatně vyšší kvalitu vzdělání než jejich rodiče. Diskuze i materiály Evropského parlamentu jsou téměř bez výjimky řádově kvalitnější než cokoliv, co připraví česká parlamentní polopolitika. Nic z toho není důležité, protože důležitá je prý ona „národní suverenita“. Nejdůležitějším principem demokracie počátku jednadvacátého století v Čechách a na Moravě je tedy ničím neomezené právo volit si omezené a zkorumpované bafuňáře mluvící jakž takž česky.

Koncept etnicky čistého národního státu, definovaného pomocí mocensky vytvořené „mravní“ převahy jednoho jazyka nad všemi jinými, se přežil. Od konce osmnáctého století, kdy vznikl, vytvořil pod heslem národní suverenity rámec industrializační centralizace státní moci, včetně hranic, národních měn a izolovaných ekonomik. K tomu po omezenou dobu patřil i bezprecedentní ekonomický růst a spolu s tím neoddělitelně i kolotoč konfliktů se stovkami milionů mrtvých, genocidy a totalitní režimy. Postindustriální svět, vynález počítačů, globalizace financí, telekomunikací a brzy i ekonomik koncept národní suverenity zásadním způsobem mění. Pro hospodářství i správu věcí veřejných se stává brzdou, stejně jako je dnes už brzdou i pro obranu toho nejcennějšího, co Západ ve svých dějinách vytvořil – principů občanských práv jednotlivce.

Žijeme ve zvláštně nepřirozeném mezidobí, ve kterém by sto tisíc hlasů rozdílu v irském referendu prý mělo rozhodovat o dalším jednání téměř pěti set milionů lidí. To není demokracie, ale nadvláda strachu z demokracie, který má stejného jmenovatele, jako strašení italských, holandských nebo českých euroskeptiků. V tomto uvažování nejde o hledání cest, jak zlepšovat to, co díky rozvoji poznání a technologií potřebujeme, tedy neetnickou nadnárodní spolupracující Evropu moudrosti. Jde o to, jak bránit, co nepotřebujeme – přežitý rámec jazykově definované národní suverenity stále korupčnějších mocenských elit demokracii zneužívajících. Stále tedy ještě nezáleží na tom, kdo jsi, ale odkud jsi.

Takovéto deficity současného věku televizní zkratkovité demokracie však nelze řešit omezováním demokratických svobod, ale naopak jejich prohlubováním a rozšiřováním spoluzodopovědnosti informovaných občanů. Ať už prosazením volební povinnosti Evropanů k odstranění nakažlivé nereprezentativně nízké volební účasti, anebo zakládáním nadnárodních „evropských“ politických stran.

Byla by to cesta, jak jednou provždy znemožnit, aby se za českou národní suverenitu mohlo schovávat více než třicet neobjasněných nájemných vražd z posledních let, propojení politiky s organizovaným zločinem, stejně jako nikdy neobjasněné propojení financování politických stran s polostátními podniky. Ve chvíli, kdy je zřejmé, že omezeně národní politické strany nejsou schopny nabídnout slušné řešení, občan by měl mít právo říci: Děkuji nechci – a využít nenarodnickou alternativu.

Autor, bývalý disident a novinář, učí na New York University v Praze

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem autora)