Obliba politických stran je nízká ve všech zemích Evropské unie a v České republice patří k nejnižším. Přesto se právě v Česku hlásí do evropských voleb celkem 38 stran, což je nepochybně nějaký rekord.

Nabídka jednotlivých politických směrů je dvojitá, trojitá, někdy až čtyřnásobná. Volič si může třeba vybrat dvě strany zelených a jednu stranu, která je výslovně proti zeleným. Tři strany vznikly jako dědicové Věcí veřejných, a vůbec nejvíc je nacionálních stran. Je to opravdu pestrá nabídka, která krizi tuzemské demokracii potvrzuje.

Česko ovšem není výjimkou, protože rozpad politického spektra postihuje řadu zemí a zasahuje také Evropský parlament. To se stalo už při volbách před pěti lety. Skoro dvě třetiny hlasů ještě dohromady získaly dvě největší strany, tedy evropští lidovci a socialisté, o další pětinu se podělily další dvě víceméně tradiční uskupení, liberálové a zelení.

Zbylou pětinu si však rozebraly víceméně obskurní, radikálně levicové, protievropské, nacionalistické a regionální strany. Mezitím proběhla ekonomická krize, politika dále ztratila na důvěryhodnosti a hlavní otázkou pro nadcházející evropské volby není, jestli lidovci potvrdí své minulé vítězství nad socialisty, ale jak se zvětší pětina sdružující nestandardní strany. Není pochyb o tom, že míst pro protestní poslance bude víc, jde však o to, jestli jich třeba nebude dvakrát víc než dosud.

Hlavní pozornost samozřejmě vzbuzují antievropsky zaměření nacionalisté, kteří podle volebních předpovědí přibývají i v tak tradičních demokraciích, jako jsou Holandsko, Francie, Británie, a v menší míře dokonce Německo. V Česku se k tomuto směru hlásí jen bezvýznamné strany, voliče však mohou oslovit seriózní strany typu ODS nebo Svobodných, které jsou rovněž proti Evropě.

Oslabit zavedený demokratický model může také radikální levice, kterou v Evropském parlamentu už tradičně zastupují němečtí postkomunisté a čeští komunisté. Tentokrát se čeká příliv nových poslanců zvláště z jižní Evropy, například z řeckého hnutí Syriza.

Za dramatické přitom mohou být označeny i menší změny v europarlamentu. Řada nepříliš seriózních stran se totiž nechá integrovat do velkých bloků lidovců a socialistů, a rozpad na scéně evropské demokracie se tak do značné míry může odehrávat pod povrchem.

Češi se svými jednadvaceti poslanci nehrají v europarlamentu příliš velkou roli, paradoxně však mohou hrát roli pozitivní. S výjimkou specifického případu Velké Británie jsou v současném parlamentu jedinou zemí, kde většinu poslaneckých míst získaly strany, které jsou mimo hlavní proud, tedy již zmínění komunisté a občanští demokraté.

Teď velmi pravděpodobně neobhájí všech třináct míst, které mají v současném europarlamentu. Zdá se tedy předem jisté, že jejich zástupce nahradí strany, které se přihlásí k hlavnímu proudu a stabilitu na politické scéně Evropy spíše posílí.