Václav Klaus drží v rukou osud Evropy a musí se cítit spokojen. Irové schválili Lisabonskou smlouvu, polský prezident ji podepíše vzápětí, Německo ji ratifikovalo před pár dny - vše už záleží jen a jen na českém prezidentovi.

Člověk si nemůže nevzpomenout na hvězdné okamžiky Václava Klause. Na to, jak se v létě 1992 ujal zdánlivě neřešitelného patu a spolu s Mečiarem hladce rozdělili Československo. Na to, jak po sametové revoluci prosadil ekonomickou transformaci. I na to, jak podle pamětníků v akademické debatě ještě před Listopadem prý řekl: Věděl bych, jak transformovat plánované hospodářství v tržní, ale nesměl by mi do toho nikdo kecat.

Až teď se vlastně dočkal, až teď je v situaci, kdy drží palec na rozhodnutí, do kterého mu opravdu nikdo nemůže kecat. Podepíše, či nepodepíše Lisabon?

Pokušení zapsat se do dějin musí být převeliké. A chce-li být Klaus skutečně tím, kdo na poslední chvíli odvrátí od Evropy hrozbu svobodu a demokracii válcujícího superstátu, má k tomu šanci. Co tu šanci posílí? Nejlépe možné útoky eurofederalistů. I když EU jako instituce se snaží Česku spíše nadbíhat a nezpochybňuje české ústavní procedury, nemůže se nenajít někdo, kdo si vyleje vztek. Jako například francouzský ministr Lellouche: „Přijdou následky. Jediný muž nemůže bránit vůli pěti set milionů Evropanů.“

Kdyby se strhla lavina takového tlaku, byla by to voda na prezidentův mlýn. Mohl by se cítit jako husitský lídr obklopený houfem nepřátel, volající „bijte je, na množství nehleďte“ a lid by na to mohl slyšet. Ale zatím je podle průzkumů nálada opačná - v neprospěch prezidenta. S Lisabonem je problém, který lze popsat asi takto. Argumenty zastánců i odpůrců se skutečně opírají o realitu. Evropa skutečně potřebuje disponovat nějakým jasným hlasem. A Lisabonská smlouva si za to skutečně vybírá daň v podobě válcování menšiny většinou. O. k., ty plusy a minusy, fakt, že smlouva pro 27 účastníků nemůže být stoprocentně výhodná pro každého jednotlivě, pochopí každý. Problém nastává ve chvíli, kdy se ty argumenty absolutizují. Eurofederalisté pak tvrdí, že bez Lisabonské smlouvy hrozí i válka. Euroskeptici naopak, že s Lisabonem nás převálcuje nová totalita. Ke slovu přicházejí příměry oživující atmosféru Mnichova a druhé republiky. Odpůrci Lisabonu tu vidí snahu přimknout se k velkým, „výt s vlky“. Fanoušci mohou tvrdit, že když v době hrozby zvenčí (sílící Rusko a Čína, slábnoucí Amerika) podrážíme Lisabon, je to, jako když nacisty ohrožená druhá republika podrážela levicovou avantgardu a vyštvala Voskovce s Werichem.

S tím se daleko nedostaneme. Chceme-li se něčeho dobrat, chceme-li zjistit limity Klausovy volby, musíme si pokládat jasné otázky. A ty musí vycházet z té základní, určené pro české voliče i elity.

... a potom vyměnit lid Chceme být vůbec v Evropské unii? Pokud ne, máme to říci na rovinu. Pokud ano, následuje další otázka.

Chceme zůstat v takové „lisabonské“ EU, v níž by „nelisabonská“ Česká republika reprezentovala jen dvě procenta populace? Tak by to totiž vypadalo v případě, že Václav Klaus Lisabon nepodepíše a deset milionů českých občanů by jako jediná komunita v půlmiliardovém společenství nepodléhalo nové smlouvě. Pokud ne, řekněme to na rovinu. Pokud ano, zeptejme se dále sami sebe.

Má smysl nepodepsat Lisabon, ale přitom zůstat v unii, která se touto smlouvou bude řídit? Má smysl ocitnout se v situaci, pro kterou jsme nedokázali získat jako spojence ani další státy, ani většinu českých voličů, ani většinu voličů ODS? Pokud ne, řekněme to na rovinu. Pokud ano, bylo by nejlépe vyměnit lid.

Evropská unie nemá promyšlený a deklarovaný plán B, ale východisko naznačuje už selský rozum. Je-li do Lisabonu vloženo tolik politického kapitálu, tu smlouvu kvůli Klausovi nikdo nezruší. Klausův odpor by tedy nevedl k předlisabonské Evropě, ale k neblahé vícerychlostní Evropě. První ligu by hráli členové eurozóny, druhou ligu nečlenové eurozóny, kteří se připojili k Lisabonu, a třetí ligu ti ostatní.

Problém je v tom, že mezi „ty ostatní“ by patřilo jen Česko (v nejlepším případě spolu s Británií), opět postavené před základní otázku: Chcete být vůbec v EU? Tohle je problém Klausovy volby.

LN, 6.10.2009

Autor je komentátor LN