Začnu ohlédnutím za posledními dvaadvaceti lety: nejprve jsme chtěli, aby se nám neříkalo východní Evropa, ale střední Evropa. Pak jsme odmítali přívlastek střední a chtěli jsme být pouze Evropou či Evropany.

V posledních týdnech a dnech naše politická reprezentace hlavně ústy občanských demokratů odmítla euroval, čili solidárně se podílet na řešení krize eurozóny, tedy Evropy, do které jsme chtěli patřit, a nyní odmítáme stejnými ústy dohodu o společných rozpočtových pravidlech, jinými slovy z Evropy zase couváme, jdeme zpět. Míříme do východní Evropy.

Prezident Václav Klaus podruhé straší Evropu: poprvé to bylo v době, kdy měl jako poslední podepsat Lisabonskou smlouvu, a nyní napsal dopis premiérovi Petru Nečasovi, že dohodu o nových rozpočtových pravidlech nepodepíše, protože jde o radikální a revoluční zvrat v Evropské unii, která chce mít dohled nad rozpočty jednotlivých zemí dříve, než je schválí národní parlamenty, a Evropský soudní dvůr by řešil přestupky. To se panu prezidentovi nelíbí, ač to nemá racionální základ: byl to totiž právě Václav Klaus, který kdysi navrhoval ještě přísnější řešení, chtěl dát do ústavy povinnost mít vyrovnaný rozpočet, a i dnešní naše pravidla jsou přísnější, než která navrhuje Evropská unie, nehledě na to, že nejde o změnu ústavy, ale jen o hospodářskou smlouvu všeobecné povahy a v parlamentu by se přijímala jen prostou většinou.

Proto referendum, o kterém hovoří ODS, je přebytečné a taky nám chybí zákon, který by ho umožňoval: zdá se, že jde jen o trik, který má následující logiku: protože referendum se nemůže uskutečnit, nemůžeme přistoupit na rozpočtová pravidla.

Podobně problematický je prezidentův extenzivní výklad ústavy, podle níž za zahraniční politiku odpovídá vláda a prezident jen reprezentuje zemi v zahraničí, a proto by měl – podle otců naší ústavy jako byli pánové profesoři Klokočka a Cepl – v zahraničí prosazovat politiku vlády a ne vlastní politiku a ve vztahu k podpisům smluv by je měl svým podpisem jen stvrzovat: musí respektovat stanoviska vlády a parlamentu, není nad nimi, funguje pouze jako státní notář a má povinnost takovou smlouvu podepsat. Tak se kromě Francie a Spojených států hovoří v demokratické Evropě o všech prezidentech.

Problém je rovněž v tom, že pan prezident se dívá na krizi eura jako na měnovou krizi, zatímco celá stará Evropa ji chápe jako krizi politickou, jak o tom nedávno hovořil i polský ministr zahraničí Radek Sikorski. Francouzsko-český politolog Jacques Rupnik proto neschopnost vidět krizi eura jako rozhodující moment pro evropský projekt vidí jako to, co nás nejvíc může ohrozit. Rupnik mi řekl: "Projev Radka Sikorského je možná nejdůležitějším projevem středoevropského ministra zahraničí za posledních dvacet let. V jeho projevu je dotaženo do důsledku všechno to, co polská politika v poslední době už vnímala." Řekl naprosto jasně: "Největší hrozbou pro bezpečnost a prosperitu Polska je rozpad eurozóny... Německé síly se bojím méně, než se začínám obávat německé nečinnosti!... Pokud se nám podaří přemoci svou malátnost, pořád máme dost kvalit a síly, které nám závidí celý svět... Příští generace nás budou soudit podle toho, co jsme dokázali a co ne."

Poláci, či přesněji řečeno polská vláda dnes ví, kam patří, a starý spor, kdo je pro ně větší nepřítel, jestli Rusko nebo Německo, si vyřešili. My – zdá se – na tak důležitou otázku ještě odpovědět neumíme a zpovzdálí se zdá, že náš prezident by mohl opakovat chybu Edvarda Beneše, který Mnichov bral jako osobní zradu, a proto nás již během války připojil k východní Evropě a tehdejšímu Sovětskému svazu.

Dnešní chování prezidenta Václava Klause vzbuzuje vážné obavy, že bychom s ním mohli podobnou chybu opakovat a že jeho odporem k Evropské unii, která ho nebere moc vážně, bychom se mohli znovu přičlenit k východní Evropě, a tedy do sféry vlivu Ruska. To je také důvod, proč Karel Schwarzenberg prohlásil, že by nechtěl a nemohl sedět ve vládě, která by vědomě poslala Českou republiku mimo hlavní integrační jádro Evropské unie, na kterou jsme bytostně napojeni. Proto Dánsko, které v současné době předsedá EU, ač euro nemá, si vytyčilo jako hlavní cíl jeho záchranu. A dokonce i Maďarsko je ochotné smlouvu podepsat. Odmítnout dohodu o společných rozpočtových pravidlech by ve skutečnosti mohlo znamenat začátek našeho procesu vzdalování se od Evropy.

Za této situace stojí Petr Nečas před velmi těžkým rozhodnutím, které by mělo padnout zřejmě ve středu. Buď se zachová jako v případě pražské radnice, kde se postavil za primátora Svobodu, nebo v případě Věcí veřejných, které chtěly opustit vládu kvůli církevním restitucím, kde on vydírání nepodlehl. Tedy že i nátlakům z Hradu odolá, a tím posílí svou pozici, jako to učinil v předešlých případech. Kdyby se choval jinak, vládu by oslabil a stal by se opět slabým hráčem, jako se jevil na počátku svého premierování. Tak by byl zapsán i v historii. Navíc Petru Nečasovi nahrává i to, že dřív, než náš prezident bude muset smlouvu podepsat, odejde Václav Klaus v březnu 2013 z úřadu, a na jeho hru se ztrátou suverenity se proto může dívat jen jako na součást Klausovy kampaně pro novou a ještě nezaloženou stranu. To premiérovi může ulehčit situaci při rozhodování.