aneb Přežitek dělení na levici a pravici?

V první části textu jsme se věnovali jednomu z možných pohledů na politickou scénu, jedné z možností, jak ji vykládat.

V druhé části textu se budeme věnovat tomu, jak vypadá česká politická scéna pohledem dříve předložené metody.

Česká politická scéna

Pokud se podíváme na tu část české politické scény, která má pro léta 2021 až 2025 zastoupení v poslanecké sněmovně, potom je zajímavé, nakolik souzní deklarovaný program strany s jejím obecným vnímáním.

Napětí, které tu můžeme vnímat, je dáno tím, že velké politické subjekty nejsou zcela homogenní a názorové rozdíly mezi jednotlivými křídly mohou být natolik zásadní, že by se mohlo zdát, že nepatří do stejné politické strany.

Klasickou ukázkou rozpolcené strany bývají sociální demokracie. Traduje se to pro britskou labour party, ale podíváme-li se na českou sociální demokracii, vidíme obdobný obraz strany rozpolcené mezi dvě křídla, která dokáže sjednotit ke konzistentní politice jen silný předseda. Pokud se takový najde, sociální demokracie sestavuje vládu. V českých poměrech byl ovšem silným předsedou sociální demokracie naposledy Jiří Paroubek v roce 2010. Od jeho rezignace rozpolcená strana ztrácí členy i voliče a po vypadnutí z poslanecké sněmovny v roce 2021 strana míří do nebytí.

Obecně se dá říci, že v našem politickém prostředí mají konzervativní křídla stran větší vliv na formulování programů, ale progresivistická křídla jsou mediálně viditelnější.

Vede to k paradoxní situaci, ve které jsou politické strany vnímány prizmatem, který vytvářejí jejich progresivistická křídla - veřejné mínění tedy mnohdy stranu spojuje s radikálnějším programem, než jaký by strana reálně prosazovala.

Ve volbách 2021 na tento paradox pravděpodobně doplatili Piráti, kteří jsou vnímáni na základě mediálního vystupování členů svého extrémního křídla, byť strana jako celek je pravděpodobně poněkud umírněnější jak v levicovosti, tak v progresivismu svých postojů.

Vrátíme-li se ke kvadripolárnímu pohledu na politickou scénu, pak můžeme říci, že její krajní póly představují:

Piráti - v kvadrantu levicového progresivismu

KSČM - v kvadrantu levicového konzervativismu

Trikolora – v kvadrantu pravicového konzervativismu

Kvadrant pravicového progresivismu není na české politické scéně obsazen výrazným subjektem.

Signifikantní je, že dvě ze tří uvedených politických stran nejsou zastoupeny v poslanecké sněmovně. Obecně platí, že poptávka po zcela vyhraněných politických postojích není mezi voliči příliš velká - tedy není příliš velká v klidných časech a ty tu zatím přes všechno tušení problémů jsou.

Jisté je, že opravdu programově vyhraněné strany bývají malé. Orientují se na poměrně úzký segment voličů. Ke vstupu do poslanecké sněmovny potřebují 5 % hlasů v daných volbách, k čemuž jim při volební účasti kolem 60 procent stačí oslovit cca 4 % občanů s volebním právem.

Malé politické strany ovšem může učinit velkými akutní krize, která z jejich vyhraněných programů udělá program východiska z krize.

Pro velké strany je naopak charakteristická určitá „programová vlažnost“. Klasická Volkspartei, mířící k sestavování vlády, potřebuje oslovit cca třetinu rozhodnutých voličů a musí mít nenulový koaliční potenciál, což z ní činí „stranu pro všechny“. Taková strana musí oslovit svých cca 30 % voličů a současně musí být alespoň „skousnutelná“ pro dalších 10 až 15 % voličů, kteří volili jejího koaličního partnera.

Ukázkou silné strany se slabým koaličním potenciálem je po volbách v roce 2021 ANO. Strana má sice v poslanecké sněmovně více než třetinu mandátů a její poslanecký klub je větší než dva další nejsilnější (ODS a STAN), ale stala se obětí „vzpoury trpaslíků“ a skončila v opozici.

Kvadripolární rozložení politické scény - neparlamentní subjekty jsou ohraničeny čárkovaně

Obecné trendy

Pokud se podíváme na výše uvedený graf politické scény, pak vidíme, že se nám potvrzuje, že strany s vyhraněným programovým směřováním (ty na okrajích grafu) představují za normální situace i okrajové politické subjekty.

Ze tří jednoznačně vyhraněných stran nejsou dvě (KSČM a Trikolora) zastoupeny v poslanecké sněmovně a třetí z nich (Piráti) v ní má zcela marginální postavení.

Marginální postavení Pirátů není samozřejmě tak úplně jednoznačné. Výsledky parlamentních voleb v roce 2021 byly poznamenány tím, že Piráti vytvořili koalici se STAN, a tím, že STAN dokázal mobilizovat své voliče k důslednému kroužkování.

Je-li marginalizace Pirátů trend, ukáží komunální volby v roce 2022 - především jejich výsledek v Praze.

Nejsilnější postavení ve sněmovně mají naopak strany, které vidíme poblíž průsečíku os grafu – tedy strany fakticky centristické, byť každá s poněkud jinou rétorikou.

Mírně levicové ANO se hlásí k neideologickému pragmatismu podobně jako naprosto centristický STAN. ODS pak má od časů „otců zakladatelů“ pravicovou rétoriku, ale do jisté míry platí to, co o ní koncem devadesátých let říkali někteří politologové - tedy že jde o sociální demokracii lite.

Vládní koalice

Podíváme-li se na ideové rozložení vládní pětikoalice, vidíme velmi nekonzistentní strukturu.

Tuto nekonzistenci by neodstranilo, ani pokud by z koalice odpadli zcela marginální Piráti.

Z hlediska pravo-levého by se mohlo jednat o středopravou vládu (tedy pokud se podaří eliminovat možné levicové excesy Pirátů).

Mnohem větší problém bude viditelně představovat rozkročení mezi konzervativními pozicemi KDU-ČSL na jedné straně a TOP 09 na straně druhé, nedej Bože dokonce Piráty.

Opozice

Opozice představovaná ANO a SPD naopak představuje poměrně konzistentní celek dvou umírněně levicových stran. Konzervativismus SPD je tažen především akcentem na nacionální témata a zájmy. Lze tu předpokládat, že se tímto směrem bude v opozici pohybovat i ANO. V situaci, kdy Evropská unie směřuje k politicky vyvolané energetické krizi, bude pro ANO velmi pohodné kritizovat vládu z pozice národních zájmů a skepse ke stávající podobě unie.

A co ti ostatní? – milion bez zastoupení

Po každých volbách se zpravidla počítají hlasy těch, kteří se nedostavili (bývá jich pravidelně kolem tří milionů), a řeší se otázka, kdo by je mohl přivést k volbám a překreslit tak politickou mapu státu.

Zkušenost posledních třiceti let říká, že tyto potenciální voliče nepřivede k aktivní účasti ve volbách nikdo – leda snad nějaká krize, kterou je snad lépe nedomýšlet.

Specifickým fenoménem voleb v roce 2021 je více než milion hlasů voličů, kteří se k volbám dostavili, ale jejich hlas neprošel sítem pětiprocentní uzavírací klauzule pro vstup do parlamentu. Ve společnosti tak existuje milion politicky aktivních občanů bez zastoupení v zákonodárném sboru – je to téměř každý pátý volič, který se dostavil k volební urně.

Ze stávající vlády to jistým způsobem dělá menšinovou vládu, ohroženou obrovským potenciálem „mlčící“ opozice, jejíž projevy mohou být mnohem bouřlivější a destruktivnější než folklór parlamentních obstrukcí.

Pro příští volby se otevírá možná kruciální otázka, kdo jsou tito voliči a kdo jim dostatečně přesvědčivě nabídne zastoupení.

Pomineme-li část voličů sociální demokracie a všechny zelené, pak tu máme cca osm set tisíc konzervativních voličů, podstatnou většinu z nich lehce na levé straně politického spektra. Je to obrovský rezervoár sil pro SPD a možná i pro ANO.

Získat je by pro SPD znamenalo provést mírný posun do středu grafu, celkem bez rizika ztráty současného elektorátu.

Pokud by z tohoto elektorátu chtělo čerpat ANO, musel by v jeho postojích nastat posun ke konzervativnějším pozicím, s nezanedbatelným rizikem ztráty „liberálněji“ naladěné části stávajících voličů.

Programové prohlášení vlády

Nebudeme na tomto místě procházet programové prohlášení bod po bodu – už teď dlouhý text by nám nabobtnal nad přijatelné meze. Pokusíme se spíše shrnout dojem, který programové prohlášení vyvolává.

První, co nás na programovém prohlášení upoutá, je jeho délka. Jde o 52 stran strojopisu, což skýtá záruku, že tento dokument nebude téměř nikdo číst.

Pokud v sobě najdeme dost odvahy a energie se prohlášením přeci jen prokousat, jsou první dojmy tyto:

Redakce

Při sestavování prohlášení se evidentně postupovalo tak, že se slepovaly útržky z jednotlivých parciálních programových dokumentů. To by celkem nevadilo, pokud by se takto vzniklému dokumentu udělala důkladné redakce. K té ale viditelně nedošlo. Výsledkem je fakt, že se některé body v prohlášení objevují duplicitně a vynořují se na dost neočekávaných místech. Zachování práv držitelů zbraní se tak objevuje jak v kapitole „Obrana“, tak v kapitole „Vnitřní bezpečnost a veřejná správa“.

Dalším formálním problémem je časté „míchání hrušek a jablek“ v rámci jednoho bodu textu. Dobře je to vidět na poněkud obskurní problematice „národního ptáka“. Tu kdysi do veřejného prostoru vnesl Alexandr Vondra natolik úspěšně, že se dostala až do programu trojkoalice a odtud emanovala až do programového prohlášení vlády. Národní pták se nakonec uhnízdil v kapitole „Životní prostředí“, kde obývá bod formulovaný takto:

„Podpoříme environmentální vzdělávání a výchovu, především s ohledem na systémové uplatnění tzv. klimatického vzdělávání ve školách. Ve spolupráci s Českou společností ornitologickou podpoříme celostátní kampaň, která vybere českého národního ptáka.“

Co věcně spojuje výše uvedené dvě věty, je opravdu těžko říci.

Konzistence

Pokud jsme si primárně přečetli program trojkoalice Spolu, případně program vládní pětikoalice, nepřekvapí nás už, že programové prohlášení postrádá jednotící myšlenku. Text je plný formulací „zajistíme“, „podpoříme“, „omezíme“, „představíme“, „budeme pokračovat“… Přičemž za uvedenými uvozujícími slovesy zpravidla nenásleduje text, který by danou činnost jednoznačně konkretizoval a zasazoval ji do rámce času a peněz.

Pokud je nakonec něco jednotícím prvkem programu, pak je to prakticky všude zmiňovaná digitalizace čehokoli (vlajková loď pirátů) - i té ale chybí zakotvení v čase a jakýkoli náznak nákladů.

Celkově se dá říci, že vláda téměř slibuje všechno všem, aniž by se ve většině případů (budiž jí ke cti, že ne úplně ve všech) zavazovala k alespoň rámcovým termínům a aniž by kvantifikovala náklady.

Peníze

Kruciálním nedostatkem programového prohlášení je problematika rozpočtu.

Vláda si ve svém prohlášení ukládá zásadní rozpočtová omezení vyplývající z maastrichtských kritérií a dluhové brzdy - tu chce dokonce včlenit do ústavy. Současně se chystá zastropovat daňovou zátěž poplatníků vytvořením mechanismu daňové brzdy a obecně slibuje nezvyšovat daně.

Jak se s tím srovnává představa valorizace spotřebních daní, o které hovoří ministr Jurečka, to Bůh suď. Dá se ale předpokládat, že pokud na zvýšení spotřebních daní dojde, pak to bude „pro naše dobro“, neboť zdražení tabáku a alkoholu prospívá našemu zdraví a zdražení pohonných hmot zachraňuje planetu (současně ovšem také zdražuje vše od rohlíků po stavební materiál).

Současně se vláda chystá omezit některé příjmy - zásadní je snížení odvodů právnických osob na sociální pojištění a navýšení limitu pro povinnou registraci k DPH. Odhad dopadu těchto opatření kupodivu nenajdeme v programovém prohlášení, ale v projevu vůdce opozice Andreje Babiše, ten odhaduje výpadek příjmů na 35 miliard ročně.

V programovém prohlášení se objevují zcela finančně nekvantifikované přísliby dostavby 200 km dálnic, výstavby rychlostních železničních koridorů…

Kvantifikovány jsou naopak náklady 1 % HDP na kulturu a 2 % HDP na obranu.

U rozpočtu na kulturu ovšem zásadně postrádáme představu, na co bude navýšení rozpočtu použito.

Pokud jde o 2 % na obranu, jde o všemi evropskými členy NATO chronicky neplněný závazek vůči alianci.

V prostředí ČR je klíčovou otázkou, na jaký koncept budování armády mají být prostředky použity. V současné době je AČR budována spíše jako expediční sbor pro „policejní“ akce spojenců v NATO (Bosna, Irák, Afghánistán, Mali…).

Tento koncept přináší jako vedlejší efekt tu výhodu, že existuje kádr veteránů, kteří viděli opravdovou válku a jejich zkušenosti by byly neocenitelné, pokud by bylo pod tlakem nějakého konfliktu třeba vybudovat masovou armádu.

V době chronické imigrační krize a soustavného zhoršování vztahů s Ruskem je ale na pořadu dne otázka, zda by ČR neměla budovat spíše síly územní obrany. Tady by bylo třeba vycházet i z doktríny NATO, která ale od rozpadu Sovětského svazu fakticky neexistuje.

Woke

Příjemným překvapením programového prohlášení je, že se v něm neobjevilo žádné woke téma typu podpora LBGTQ, kulturní rozmanitost…

Úprava právních podmínek pro registrované partnery z kapitoly „spravedlnost a právo“ se nezdá hrozit vznikem nějakého z progresivistických excesů typu uzákonění n pohlaví, či sňatků osob stejného pohlaví.

Klima etc.

V čem je naopak vládní prohlášení zcela konzistentní s unijním mainstreamem, je „zelená“ problematika. Budiž řečeno vládě ke cti, že se alespoň hlásí k jaderné energetice, a budiž jí přičteno k tíži, že jako ve většině ostatních případů bohorovně přechází náklady a co více, také sociální dopady.

Zahraniční politika

Celkem očekávaně se vláda hlásí k EU a NATO. S jistou opatrností se pak hlásí i k V4 a Trojmoří.

Co může být problémem - a to problémem hlavně ekonomickým -, je explicitní přihlášení k havlovské zahraniční politice.

Těžko se obchoduje s někým, komu říkáme, že je darebák, který nedodržuje lidská práva v našem pojetí.

Významný problém pro ekonomické vztahy se státy mimo unii může představovat i mechanismus uhlíkového vyrovnání na hranicích, o kterém se mluví v kapitole „průmysl a obchod“.

Je to v příkrém rozporu s pasáží „…budeme prosazovat plnou funkčnost vnitřního trhu EU a principy globálního obchodu.“ z téže kapitoly.

Shrnutí

Tato vláda se snaží mediálně působit jako středopravá, jako vláda rozpočtové odpovědnosti a umírněně konzervativního vládnutí.

Realita je taková, že vládní program nám představuje standardní socialistickou vládu střihu francouzských nebo španělských socialistů - nikoli už německých, ti sice také rozdávají bez ohledu na výši státního rozpočtu, ale alespoň tak nečiní v situaci, kdy riskují předlužení veřejných rozpočtů.

Budiž nám v tomto směru útěchou, že se zatím akutně neblížíme parametrům Řecka, Kypru nebo Itálie.

Popravdě řečeno, je tato vláda socialistická především na výdajové straně rozpočtu. Úplně klasičtí socialisté by se snažili financovat výdaje navýšením daní, tedy přerozdělováním, což je metoda obzvlášť milá všem socialistům.

V případě této vlády se ale předpokládá, že se daně zvyšovat nebudou - vláda to v programovém prohlášení explicitně slibuje a má v tomto smyslu svázané ruce, neb volič většinu vládních slibů rychle zapomíná, tohle si určitě zapamatuje.

Zdá se, že se vláda dostala do pasti mezi sociálním programem lidovců a zbytky pravicového smýšlení části ODS a TOP 09.

Při psaní o levicovém konceptu výdajů v kombinaci s pravicovým konceptem příjmů se do klávesnice přímo dere něco o smrtícím koktejlu.

Kde je naopak vláda až ultralevicová, to jsou přísliby kontroly a zvýšené autority exekutivy prakticky u všeho, s obzvláštním důrazem na IT. Tady se dá odhadnout vliv Pirátů a jejich ultralevicových představ o přímém řízení společnosti až do dosažení konečného dobra - které je dle jejich představ pro všechny identické.

Obecně lze říci, že je programové prohlášení vlády čítankovou ukázkou politického populismu v jeho nejvlastnější podobě. Vláda slibuje všem všechno, aniž řeší, co to bude stát, a současně slibuje nízké daně a vyrovnaný rozpočet.

Pokud tato vláda nevynalezla ekonomické perpetuum mobile nebo pokud nemá v záloze zlatý důl, pak je její program nereálný.

Slovo populismus je na tomto místě použito ve smyslu pejorativa, které označuje takový přístup k problémům, který slibuje rychlá a líbivá řešení, byť jsou buď fakticky neuskutečnitelná, nebo by vyvolala další, často závažnější problémy - ve smyslu aforismu, že „každý složitý problém má jedno jednoduché, nesprávné řešení“.

Česká média středního proudu slovo populismus s oblibou používají jako pejorativní nálepku, kterou označují politické směry, které se programově hlásí zastoupení lidu (populus), v opozici k názorům odcizených elit, které akcentují pouze své zájmy a přehlížejí zájmy neprivilegovaného lidu.

Budiž řečeno, že v tomto případě se jedná o legitimní politický názor a směr, neb každá společnost časem vygeneruje establishment, který se uzavírá do bubliny kateder, redakcí a politických sekretariátů a také např. představenstev velkých korporací. Tato „elita“ pak prosazuje své zájmy na úkor většiny a používá při tom akademickou sféru a média k tomu, aby hlásaly její zájmy a názory jako jediné správné a legitimní (proto ono pejorativní zabarvení pojmu v českém mediálním mainstreamu). V tomto smyslu je slovo populismus vnímáno v anglosaském prostředí.

V českém politickém prostředí reprezentovali tento anglosaský populismus Realisté, které založil v roce 2016 Petr Robejšek, který se k tezi o odcizených elitách explicitně hlásí. Výrazné prvky tohoto směru vidíme také v politice SPD a ANO.

KONEC