aneb Přežitek dělení na levici a pravici?

Proč?

Tento text si klade otázku, jak vnímat stávající politickou scénu jako takovou a tu českou obzvláště – a snad na ni i odpovídá.

Klade si otázku, jaká je struktura české politické scény. Zároveň řeší, kým chce být a kým skutečně je stávající vládní pětikoalice.

V první části se věnujeme otázce, jak obecně vnímat politickou scénu, abychom se posléze ve druhé části věnovali české politické scéně jako takové.

Vnímání politického spektra

Ve společnostech, které dospěly do stádia politického národa - tedy těch, kde občané volí své zástupce dle svého politického názoru, nikoli podle rodinných vazeb nebo kmenové příslušnosti - se v průběhu 19. století ustálilo vnímání politické scény dle pravo-levé osy, tedy od liberálů (v původním slova smyslu) po socialisty.

Klíčovými dělícími prvky jsou při tomto vnímání postoje k:

- velikosti státu jako instituce
- vlastnictví

Levice tradičně upřednostňuje velký, paternalistický stát, který je pro své občany tak trochu „rodičem“, z čehož ovšem vyplývá i tendence státu pronikat do soukromí občana.

Tradiční pravice se naopak hlásí k malému státu, který vykonává pouze základní funkce, tj. obranu územní celistvosti, garanci vnitřní bezpečnosti, garanci právního řádu, garanci vlastní měny a zahraniční politiku. Ponechává svým občanům rozsáhlý prostor, ve kterém mohou operovat, současně ale nad občany nedrží ochrannou ruku. Stát zde má fungovat jako jakási kvazi servisní organizace.

Postoj levice k vlastnictví je kolektivistický. Podporuje různé formy vlastnictví státního, družstevního, sdíleného…

Pravice akcentuje individuální vlastnictví a je ze zásady proti roli státu jako vlastníku, neb ho z podstaty věci považuje za špatného hospodáře.

Mýtus tradice

Zásadní zmatek do pravo-levého vnímání politického spektra vnesla třicátá a čtyřicátá léta dvacátého století. Zásadní ideologický střet té doby probíhá na ose stalinismus - nacismus.

Vzhledem k tradičnímu očekávání politického antagonismu na pravo-levé ose je stalinismus označen jako krajní levice a nacismus jako krajní pravice.

Z hlediska východisek uvedených výše je ovšem toto vnímání chybné. Jde zde o antagonismus dvou extrémistických socialistických sekt.

Stalinismus reprezentuje marxistický (z podstaty svého učení internacionalistický) socialismus.

Nacismus je pak extrémním projevem národního, programově protimarxistického a korporativistického socialismu.

Fašismus (nikoli nacismus – ten představuje extrémní podobu tohoto politického směru) založil Benito Mussolini jako vědomé popření marxistického socialismu, který jako bývalý socialistický novinář důvěrně znal.

V každém případě Mussolini nahradil třídní boj spoluprací v rámci korporací a proletářský internacionalismus nacionalismem. Vytvořil tak národně orientovaný korporativní socialismus, který byl mezi světovými válkami přijímám v intelektuálních kruzích se stejnými nadějemi jako komunismus.

Na rozdíl od marxismu nemá fašismus propracovanou teorii. Asi nejucelenější formulaci fašistického programu představuje heslo fašismus v italské encyklopedii, které napsal Mussolini osobně.

Krajním projevem politické pravice není fašismus a nacismus, ale to, co lze nazvat caudillismem. Za jehož klasické příklady lze považovat Francisco Franca nebo Augusto Pinocheta.

Fracisco Franco je běžně spojován s Falange Española (španělskými fašisty). Je pravdou, že španělští fašisté byli jednou z politických sil, o které se frankistický režim opíral. Nicméně José Antonio Primo de Rivera, vůdce a zakladatel Falangy, měl zásadní výhrady k tomu, aby se Falanga ve vojenském povstání angažovala a falangisté se k povstání přidávají teprve poté, co je jim garantována v rámci protirepublikánských sil autonomie.

Nezanedbatelnou část podporovatelů frankistického převratu představovali karlisté - tedy nejkonzervativnější část španělské politické scény.

Fracisco Franco reprezentoval především konzervativní síly ve španělské společnosti. Spojení mezi Francem a fašisty je vyvozováno především z toho, že povstání našlo v osobě José Antonia Primo de Rivera, který byl popraven republikány v listopadu 1936, svého mučedníka.

Výsledkem tohoto zmatení je, že mediální a politický mainstream má tendenci označovat jako pravici (někdy i extrémní pravici) nacionálně orientované strany s umírněně socialistickým programem. Příkladem mohou být Marine Le Pen a její Národní sdružení a Tomio Okamura a jeho SPD.

Mýtus konce dělení na levici a pravici

Druhá polovina dvacátého století přinesla výrazný posun celého politického spektra doleva. Pod tlakem marxistické ideologie a díky ekonomickému úspěchu Západu se zformoval sociální stát, který negoval klasické (marxistické) pojetí třídního boje.

Výsledkem je, že nikde na Západě už vlastně neexistuje pravicí akcentovaný „malý stát“.

Současná společnost se vyrovnává s dopady globalizace a možná i nastupující deglobalizace. V Evropě pak významnou roli hrají integrační, až federalizační tlaky.

Zásadní dopad má také nastupující identitární ideologie, která přináší do politického prostoru důraz na sexuální orientaci, gender, rasu…, obecně znevýhodněné skupiny. Fakticky jde o novomarxistickou ideologii, což ovšem mnoho (možná většina) jejích vyznavačů neví.

Problémem aplikace klasického marxistického učení na současnou společnost je fakt, že jaksi není k dispozici proletariát.

Marxismus předpokládá, že hnací silou revoluční změny bude třídní boj mezi proletariátem a buržoazií. Proletariát z časů průmyslové revoluce se ale rozpustil v sociálním státu, čímž vznikla otázka, koho má vlastně revoluce zbavit okovů.

Od devadesátých let ovšem vidíme úspěšné nahrazování proletariátu „utlačovanými“ menšinami.

Na počátku to byly ženy a jejich utrpení v podání radikálních feministek. Následovaly sexuální menšiny, včetně trans – tady se ovšem radikální trans aktivismus střetává s radikálním feminismem. Dnes do množiny ještě přibyla rasa, přičemž výsledkem je „barevný“ rasismus směřující proti bílým.

V každém případě má jít o utlačované skupiny, které se spojí bez ohledu na národnost a na formu útlaku, kterému jsou vystaveny, a revolučně změní svět.

Povšimněme si, že proletariát byl nahrazen, ale proletářský internacionalismus zůstal.

Pod vlivem učení Antonia Gramsciho a frankfurtské školy se změnily i metody boje. Ozbrojený střet byl nahrazen kulturní revolucí a „dlouhým pochodem institucemi“.

Je nepochybné, že většina dnešních progresivistů si pod pojmy identitární teorie a frankfurtská škola nic nepředstaví a jméno Antonio Gramsci nikdy neslyšeli.

Zavání to sice spikleneckou teorií, ale občas se člověk nemůže ubránit myšlence, že existuje vnitřní kruh progresivistické sekty a na něj napojení prostí věřící, kterým je slibován ráj na zemi.

Politické strany jsou nuceny zaujímat stanoviska i k těmto netradičním problémům a vizuálně to vytváří dojem, že se rozdíl mezi pravicí a levicí stírá, až ztrácí na významu.

Nestírá a neztrácí, jen jsme se dostali do situace, kdy k popsání pozice strany v politickém spektru nevystačíme s jednou, pravo-levou osou.

K popsání pozice na politické mapě dnes potřebujeme plochu rozdělenou na poloviny tradiční pravo-levou osou, kterou v prvém úhlu protíná osa konzervativismus-progresivismus. Výsledkem je členění, které popisuje politický postoj podle příslušnosti do jednoho ze vzniklých kvadrantů.

Progresivismus se hlásí k věcem jako irelevance národní příslušnosti, relevance genderu a rasy, manželství stejnopohlavních osob...

Konzervativismus naopak akcentuje národ a jeho zájmy, uznává pouze biologické pohlaví, je rasově barvoslepý (přesně dle představ Martina Luthera Kinga) a hlásá potřebu tradiční rodiny.

Na obecné úrovni můžeme říci, že konzervativismus chce zachovat stávající společenský systém - jeho strukturu, instituce...

Progresivismus naopak směřuje ke změně systému - někdy až k odmítnutí jakéhokoli systému. Odmítá tradiční instituce nebo je chce naplnit novým obsahem.

Budiž řečeno, že reálný konzervativismus nemusí vždy petrifikovat stávající stav společnosti. Zpravidla tomu bývá tak, že konzervativismus preferuje evoluční změnu společnosti v kontrapunktu k progresivismu, který preferuje spíše revoluční změnu.

Revoluce představuje skokovou změnu režimu a jeho institucí, která zpravidla nastává v situaci, kdy vládnoucí establishment (ať už je jím kdokoli) nedokáže reagovat na napětí mezi reálným stavem společnosti a jejími formálními institucemi a provést potřebné reformy. Příkladem může být kontrast mezi anglickými a francouzskými dějinami.

Anglie zažila polední revoluci v roce 1688. Od té doby se změny společenských institucí v Anglii (později v Británii - po přijetí zákona o unii mezi Anglií a Skotskem v roce 1707) odehrávaly cestou „polovičatých“ reforem, které fakticky vždy zklamaly obě strany možného konfliktu, ale snížily napětí ve společnosti na únosnou míru.

Francie naopak zažila sérii revolucí, z nichž nejznámější je ta „Velká“ (1789), na kterou jsou Francouzi velmi hrdí a kterou Britové tradičně považují za katastrofu.

Jisté je, že uvolnění společenského napětí provedené revoluční cestou vede k destabilizaci společnosti. Vzniká kyvadlový pohyb mezi silami revoluce a kontrarevoluce. Situace společenské nestability může trvat velmi dlouho a může přinést značné oběti lidské i materiální, než se podaří najít rovnováhu, na které se ustálí. Mezi tím probíhá období, o kterém se říká, že revoluce požírá své děti.

V případě Velké francouzské revoluce trvalo období nestability od července 1789 do prosince 1799, kdy se moci chopil generál Bonaparte.

Levice a pravice tedy existují dál, jen je třeba si uvědomit, že byť jsou např. komunisté a piráti politicky zcela nekompatibilní, obě strany představují krajní levici. Jejich nekompatibilita vyplývá z postojů na ose konzervativismus-progresivismus.

Dokončení zítra.