Klaus se nepustil do diskuse s klimatology či zelenými aktivisty, ale nakreslil jasné schéma současného sporu. Zde totiž nejde o to, zda naroste teplota oceánu o tři desetiny procenta, či o procento a půl.

Jde o to, zda na základě úsudku jednoho vědeckého panelu mají být přijímána politická rozhodnutí na globální úrovni typu Kjótského protokolu. A je zjevné, a nejen vzhledem ke zkušenosti s Kjótským protokolem, že odpověď musí být záporná. Nejde rozhodně o to, že by státy neměly přijímat zákonné normy regulující emise nejrůznějších škodlivin od DDT po kysličník uhličitý a aby nekontrolovaly, zda podniky či jednotlivci neškodí životnímu prostředí, a netrestaly je za to třeba i velmi tvrdě.

Jestliže tedy má smysl třeba danit vypouštění oxidů dusíku či uhlíku, proč tedy nestanovit nějaké globální cíle, které by odpovídaly požadavkům vědeckých teorií? Jednak proto, že teorie jsou jen teorie, a především ne každá země má stejné podmínky pro ochranu ovzduší, vod či přírodních zdrojů. Afričané halt budou potřebovat o dost více energie, než spotřebovávají dnes, a je asi lepší nechat je stavět špinavé elektrárny než je nechat topit na ohništích. Pokud se ekonomicky postaví na nohy, budou si moci pořídit třeba les daleko dražších větrníků či hektary slunečních panelů, ale dnes to určitě nezvládnou.

Nejspíše však v té době budou mít už daleko lepší a účinnější technologie. Pokud jim v tom dnešní zapálení spasitelé světové civilizace nezabrání. Klausovy názory nejsou o tom, že trh zařídí vše včetně záchrany horských goril. Jsou o tom, že trh umí pomoci záchraně horských goril, pokud je regulován správně, tedy firmám a lidem se říká, co nesmějí, a ne to, co smějí. Jestliže tedy nechcete spalovat ropné produkty, tak je více zdaňte či jejich spalování úplně zakažte a nenařizujte spalovat šťovík, jehož pěstování povede ke kácení deštných pralesů. Nenařizujte, kolik šťovíku se má spálit, kolik bionafty přimíchávat u pump a o kolik procent jednoho plynu se má letos vyprodukovat méně než loni. Environmentalisté, když zjistí, že se kácejí deštné pralesy, tak zorganizují světovou kampaň proti kácení, ale její výsledek bude jednak komický a jednak nevyhnutelně povede jen k dalším zákazům a předpisům a destrukci tržního ekonomického systému. To je to ohrožení svobody v její ekonomické podstatě. Je to plánování ve smyslu známém lidem pamatujícím Státní plánovací komisi na vltavském nábřeží před rokem 1989.

Trh si přece sám řekne, co je schůdná cesta k cíli, a v tom je i z ekologického hlediska tím nejefektivnějším nástrojem. Potřebuje planeta zachránit deštné pralesy? Skvělý nápad. Nechť tedy EU zruší čerstvě vytvořený a nesmyslný fond na ochranu před globalizací a ušetřené peníze investuje do ochrany Amazonie tak, aby se místním farmářům vyplatilo více hlídat anakondy a jaguáry než jako dnes kácet a vypalovat les, aby na mýtinách mohli produkovat skvělé a dobře prodejné bifteky.

Ale to nemá dostatečnou aureolu záchrany světa a nedají se na tom nadělat kšefty s tržně neuplatnitelnými technologiemi a s lidským strachem. Klaus tak před světovým publikem bojoval za správnou věc na správném místě, leč se lze obávat, že to byl boj s větrnými mlýny.

MfD, 25.9.2007