Proslýchá se, že se náš financministr Zbyněk Stanjura chystá z neznámého důvodu sjednotit dvě nižší daňová pásma s odlišnou sazbou daně z přidané hodnoty. Nijak by to snad ani nevadilo, kdyby tím zásahem neměly podražit léky a knihy.

Jako studentík na London School of Economics jsem se učil, že jsou dvě sazby daní užitečným nástrojem sociální a kulturní politiky. Pomáhat chudším občanům různými dávkami a úlevami je byrokraticky velmi nákladné. Pamatuji si zuřivou mediální válku o denní pintu mléka pro chudé děti, která poškodila reputaci premiérky, když zrušila nákladnou distribuci do škol (Thatcher – Milk Snatcher).

Není nic jednoduššího než určité zboží prostě nezdaňovat, přestože to zvýhodní i majetné konzumenty. Proto se v Británii a Irsku nezatěžují DPH základní potraviny, léky a recepty, kojenecká výživa i oblečení, neboť jejich spotřeba jako procento rodinných výdajů je u nižších příjmových skupin relativně o dost vyšší, na luxus nemají. Vzhledem k přebujelé byrokracii a vysokých nákladů na chod našeho státu pochází představa nulové sazby na potraviny z říše pohádek. Ani příklad Německa není zřejmě u nás napodobitelný, dvě sazby 7 a 19 procent.

Co ale knihy, jimž na malém trhu a v dnešní děsivé inflaci hrozí opravdu zánik? Británie a Irsko knihy vůbec nezdaňují a od postcovidové hospodářské krize se o nulové sazbě diskutuje i v Evropské komisi.

Význam kultury, a zejména té knižní, naši politici dost dobře nechápou. Já jim také nerozumím, vždyť jsme tradičně kulturním národem. Ještě nedávno jsme byli světovou literární velmocí, Západ obdivoval nejen Haška a Čapka, ale i Kunderu, Hrabala, Škvoreckého, Havla, Holuba, Klímu, Lustiga a některé další spisovatele.

V poslední době si učitelky stěžují, že děti málo čtou. Nostalgicky vzpomínám na svůj úžas nad světem v těch podivuhodných knížkách mého dětství, na ten prvotní výbuch velkého třesku, kdy se náhle všecko pod sluncem zdálo být nové a svěží jako v sedmý den stvoření. Dodnes netuším, jakým kouzlem byly v těch knížkách lesy a louky zelenější, voda mokřejší a nebe modřejší.

Dobrá kniha je také napínavý, dramatický příběh duše, kdy nahlížíme na svět jejíma očima a sdílíme její život. Podporuje představivost. Vášnivý čtenář prožije tisíc a jedno dobrodružství a vtělí se do mnoha osudů. Čtení vede k meditaci nad účelem života. Literární umění dokáže vyjádřit drobnou radost, prchavou krásu, dobré srdce i kamarádství, protože jsou věčné. A pokud jde o estetické cítění, dětem neškodí ani knížky sentimentální. Ty ohrožují jen dospělé.

Kultura je tak trochu jako světské náboženství, vytváří sounáležitost a společenství, hlásí, že navzdory všem zločinům lidstva máme být na co hrdi.

Vím, je marné kázat technokratům, ale snad i někteří z nich by si mohli uvědomit, že jde o naši mládež a budoucnost. Ti, co nečtou, špatně mluví. Kdo špatně mluví, špatně myslí. A když špatně myslí, tak i špatně jedná. Čtení je také mentální cvičení, transformace fonetických hlásek v myšlenkovém pochodu, bez něho by naše civilizace hloupla a chudla. Máme skvělý příklad – Izrael. Malou zemi největších čtenářů na světě a zároveň technickou velmoc. Nemylme se, i naše materiální prosperita závisí na čtení, a proto knihy potřebují podporu, nikoli daň.

Původně zveřejněno na serveru Novinky