Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Taxíky

Taxíky stávaly na štaflech, například za Masarykovým nádražím, mohutné, hranaté pragovky z první republiky. Jenom černé, neexistovaly taxíky jiné barvy. Na boku měly zvenčí připevněné taxametry, veliké kisny s otočným kovovým praporkem. Když byl praporek nahoře, taxík byl volný. Jakmile pasažér nastoupil, taxikář otočil praporek dolů a tím zapnul taxametr. Číslice byly veliké a pasažér mohl zasmušile pozorovat, jak čísla skáčou.
Měl jsem rád taxíky, které měly nouzová skládací sedadla.Ve stavu složeném to byla podnožka, rozložené sloužily k nouzovému sezení, nebo radostnému - pro kluka zvícího pět, šest let.
Uvnitř taxíku se mi líbilo. Všechno tu bylo vyložené plyšem, sem tam nějaké mahagonové táflování, u stropu lampička s broušeným ornamentem. Taxikář byl oddělen od pasažérů posuvnou skleněnou deskou.
Jezdily pomalu. Občas rychlost dosáhla šedesáti kilometrů v hodině. Tajil se mi nad tím dech. Šedesát kilometrů za hodinu! To je kilometr za minutu! Šílená představa. Dodnes mám pocit, že je šedesát kilometrů velká rychlost. Stejně si myslím, že šestnáctileté holky jsou strašně staré holky: tak mi připadaly, když mi bylo pět. Ty ještě starší, ty byly prakticky mrtvé, na ně nebylo možno pomyslet.
Ale píšu o taxících a ne o holkách. Když později se začal obměňovat vozový park, maminka odmítala jezdit v nových škodovkách.
"Jsou nesolidní a snadno se převrhnou, " tvrdila.
Namítal jsem, že stará auta jsou vyšší a jejich pérování tvrdší.
"To je pravda. Jsou vyšší, protože jsou solidní. A mají tvrdší pérování a víc vydrží a nepřevrhnou se."
Na to se nadalo nic namítnout, navíc jsem měl radši staré taxíky, s nouzovými sedátky a lampičkami.

Telefon

Od mého opravdu miminkovského dětství jsme bydleli ve Slapech nad Vltavou. Tam jsem si telefonování moc neužil. Kamarádil jsem se s jistým Pavlíkem Miřickým a ti měli doma telefon. Bylo to v podstatě to, čemu vojáci říkali pojítko: bakelitová kysna se sluchátkem a kličkou. Muselo se zatočit kličkou, ozvala se ústředna, té se sdělilo číslo a ústředna spojila.

Pořádný telefon měl dědeček s babičkou, samozřejmě v Praze, na Žižkově. Měli ho zavěšený na zdi, důstojný přístroj s poniklovaným ciferníkem. Sluchátko a mluvítko ale měl v jednom, od něho vedla šňůra opletená textilií - viselo v krásné vidlici. Dodnes si pamatuju tehdejší číslo: 24268. Později přidali ještě jednu dvojku na začátek: 224268.

Otec usiloval o zavedení telefonní linky a skutečně ji zavedli - měli jsme číslo 14. Jenže asi za tři neděle poté jsme se stěhovali ze Slap pryč.

V úřadech a institucích byly ještě dlouho manuální ústředny. Dnes to vidíte leda ve filmu: pult, v něm, jak to nazvat, čudlíky na kabelu. Volající zavolal operátora, ten uchopil čudlík a vrazil ho do zdířky příslušné volanému číslu a musel ručně zazvonit, oznámil příchozí hovor a zavěsil. Nebo nezavěsil a poslouchal, co si povídají, když byl všetečný.

Podobně fungovala dlouho meziměstská ústředna. Když někdo volal místně, mohlo se mu stát, že se ve sluchátku ozvalo "zavěste, meziměsto". Meziměsto mělo přednost! To trvalo dlouho, naposledy jsem se s tím setkal hluboce v sedmdesátých létech. Ale to nebyla zlatá sedmdesátá. To jsem už zdaleka nebyl dítě, takže zde mohu odpovědně prohlásit, že to byla posraná sedmdesátá léta.