Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Sodovky

Není toho mnoho, na co bych si vzpomněl, že bylo tenkrát lepší, než dnes. Něco ale bylo lepší - rozhodně to byly sodovky. Sodovky a limonády - červená a žlutá - se prodávaly v silnostěnných lahvích, opatřených patentním porcelánovým uzávěrem s těsnící gumou, pěkně červenou, kulatou, a neméně patentním přidržovacím mechanismem z pozinkovaného drátu. Popisuju to zbytečně složitě - tyhle uzávěry se v poslední době vrátily na scénu aspoň v omezené míře, kupříkladu rodinný pivovar Bernard jich používá na svých kvasnicových pivech.

Miloval jsem ty uzávěry. Sodovka v nich byla nadupaná kysličníkem pod šíleným tlakem. Někdy byl ten tlak obrovský, zvlášť když jste láhví zatřepali, a pak se při uvolnění drátěného uzávěru ozvala rána ne nepodobná výstřelu, porcelán vylít, až třísknul o hrdlo na druhé straně a ven létaly bublinky. Sodovka byla tak silně sycená, že se za čerstva skoro nedala pít, a ta lahoda, jak bublinky šimraly na jazyku! Totéž platí, jak řečeno, o limonádách červené a žluté barvy a chuti spolehlivě chemické.

Porcelán byl bílý, někdy ale na něm bylo ještě logo Zátkovy sodovkárny. Také některé láhve měly ve svém těle plastické logo továrny. Byl jsem tenkrát dítě a nechápal jsem, proč je na zátce napsáno Zátka a proč, dejme tomu, na šupleti není napsáno Šuple a na schodu Schod. Když mi tatínek vysvětloval, že Zátka je jméno pána, kterému patřila továrna na výrobu sodovek, nedovedl jsem to pochopit. Jak někomu může něco patřit, když nikomu nic nepatří? Láhve byly samozřejmě zálohované a vracely se do oběhu, takže to dlouho trvalo, než se postupně rozbily originál Zátkovy láhve se Zátkovými uzávěry.

Později byly tyto láhve z hygienických důvodů zakázané a od té doby byly a dodnes jsou skleněné sodovkové láhve jen s korunkovými uzávěry - a sodovka v nich je slabá, nedomrlá.

Matně si vzpomínám, že jsme gumičky z uzávěru tahali ven a něco z nich vyráběli. Co to mohlo být? Třeba mi některý z čtenářů-pamětníků pomůže se rozpomenout.

Sportovní střelnice

Z Prahy padesátých let si vzpomínám na cokoli, co by bylo aspoň trochu zábavného pro kluka mezi pěti až patnácti lety. Biografy? Pak dlouho nic - a vzpomenu na sportovní střelnice.

Sportovní berte v uvozovkách. Samozřejmě existovaly střelnice pouťového typu, i na ty přijde řada. Když ale zatápu v paměti, vynoří se dvě střelnice, kde se nedalo přesnou střelbou nic získat, žádná trofej v podobě papírových růží nebo sádrové opičky. Byla to střelba pro střelbu samu, deset ran za... kolik? Za tři koruny? To bylo hodně peněz v roce 1955. Opravdu nevím.

Jedna taková střelnice byla na Karlově náměstí, v proluce vzniklé bombardováním, tam, kde je dnes skleněná kostka čehosi co je snad obchodní dům nebo kancelářské monstrum. Ta druhá střelnice byla na příhodnějším místě - pro mne, kluka ze Žižkova. Byla v průchodu dodnes existujícím, který vede z Opletalovy ulice kolem ČTK, po schodech dolů, odbočka doleva, ale neodbočovat, pak po schodech nahoru - a tam, vpravo, byla ta střelnice. Byl to fakticky krámek, tam se přišlo, na pultu pušky, "vojenské vzduchovky" s kulatou násypkou na broky a natahovací pákou.

Chodil jsem tam s tatínkem. Střelnici vedla žena, dle mého názoru bába, hodně při těle,oblečená do šedivého chalátu. A co teď napíšu - nevím, jestli to není výplod mé fantazie, nějaký nános vzpomínek smíšených se sny. Ta žena, spíš bába, svěřovala se tatínkovi, jaká pakáž chodí k ní do střelnice. Sotva ona se otočí, nezvedenci začnou střílet do ní, do zadku, do ramenou i do hlavy, z čehož má ona trvalé pozůstatky: pod kůží jí zůstaly broky! Sáhněte si pane!

Tatínek zdráhavě nahmatává brok pod kůži na paži. Sáhni si taky, chlapečku, vybídne mě. I já si sáhnu. Bába má broky i pod kůži na čele. Mám z toho pocit závratný, strach mě odrazuje, zvědavost přitahuje. A pak, jednoho dne, krám zavřen, a já si ho někdy připomenu a zkouším si připomenout detaily, které by mi pomohly rozřešit záhadu. Pravda či sen? Buď jak buď, i tu pravdu, pokud byla, odvál čas.