Vzpomínám hned na to, hned na ono, takže lze číst na přeskáčku anebo nečíst vůbec. Narodil jsem se v roce 1945, takže ona padesátá léta jsem prožil ve věku od pěti do patnácti let. To je zajímavý časový úsek, na začátku je pískoviště a na konci už mladý muž myslí na holky. Taky duch té doby byl rozdílný - na začátku a na konci. Nehodlám ho analyzovat, přinejmenším v tomto seriálu. Jsou to skutečně jen střípky, jakýsi kaleidoskop a rád bych, aby budily spíš úsměv než nostalgii.

Řemesla - kovář

Nedávno jsem tu psal ve svých vzpomínáních o holičích a kadeřnících. Neměl bych zapomenout ani na další řemesla. Kovářství je jedno z nich, které mi z padesátých let hodně utkvělo v paměti.

Kovářství a koňský potah, to jde dohromady. On to nebyl jen obyčejný kovář, obvykle bylo nad kovárnou napsáno kovář a podkovář. Pokud mě paměť neklame, kovárna byla ve Slapech v dolní části vesnice, pod poštou (dnes je tam hospoda, na té bývalé poště), naproti hostinci U Neužilů. Na Dobříši byla kovárna v tom krásném bloku barokních domů, které idioti zbourali a nahradili hnusnou betonovou stavbou samoobsluhy, kterou můžete dodnes vidět a proklínat, když Dobříší pojedete.

Kovárny měly pracovní prostor přístupný zvenčí. Dovnitř musel vkráčet kůň, takže vchod, to bylo veliké klenutí, vysoký kamenný oblouk. Vpředu byla kovadlina vedle ní výheň a káď s vodou, na chlazení a kalení výkovků. Kovář měl koženou zástěru a když pracoval, zdálo se, že kladiva nemají žádnou váhu a že to rudé až bílé železo je těsto, že nemá žádnou hmotu.

Jako děti jsme se rádi dívali na kování koní. Kovářův pomocník si bral kopyto do klína a kovář kopyto rašploval hrubým pilníkem. Podkovu dělal na míru, trvalo to chvilku, byl to opravdu raz dva hotové. Ke kopytu ji přitloukal rozžhavenými hřebíky. Hřebík syknul v kopytu, čertovsky to zasmrdělo, koník sebou škubnul, pak další a další hřebík a za chvilku byl kůň okovaný - na jedné noze. Dnes vídám často koně, lidé na nich jezdí ve volné přírodě. Zatím jsem nepátral po tom, jak a kde se kovají. Chci věřit, že se metody nezměnily, nebo snad ano, lepí se podkovy dvousložkovým lepidlem?

Přehlídka na Letné

Letos se bude konat superpřehlídka na Letné (psáno v roce 2005 – pozn. red.). Do mého vzpomínkového seriálu na dobu dětství musím tedy zařadit vzpomínání na vojenské přehlídky, jak byly na Letné tenkrát.

Je tedy fakt, že celou jsem přehlídku jsem viděl jen jednou. Přátelé mých rodičů totiž bydleli na Letné a jednou nás pozvali, abychom se podívali na přehlídku z okna. Mohlo mi být tak deset. Nejvíc jsem se těšil na tanky a na raketomety - kaťuše. Jenže jako první pochodovaly pěší útvary a složitými manévry se řadily na plochu podél vozovky a pak přijel v otevřeném autě ministr obrany Bohumír Lomský. Auto jelo pomalu, vzadu mělo platformu a na ní generál stál a aby nespadl, k podlaze byla přimontovaná kovová tyčka a o ni se generál opíral. K tomu hrála muzika ryčný pochod. Vojáci, jak jsem se mnohem později dozvěděl, na tu melodii zpívali:
"Lomský už de, pytlík se mu pohupuje, Lomský už de, pytlík se mu ho - houpá!"

Trvalo to nekonečně dlouho, útvarů bylo mnoho, nechyběli samozřejmě stateční pohraničníci se psy, pohraničníci v námořnických tričkách (hlídali, aby prchající občané nepřeplavávali Dunaj) a členové Lidových milic. A konečně jely ty tanky a do toho řvalo rádio a nadšený hlasatel se tam zalykal pýchou a nadšením nad tou krásou.

Nadšení režimu pro přehlídky na Letné postupně vychládalo. V padesátých létech byly každý rok, pak začaly nějaké intervaly a když režim dodělával, nebyly už vůbec. Ovšem v těch padesátých létech, to byla součást ideové masáže - vždyť režim tenkrát vytvářel dojem, že je válka na spadnutí, že se na nás imperialisté chystají vrhnout už zítra a jistě by to udělali, nebýt demonstrace síly a bojové připravenosti!