Nedávno jsem se bavil s jedním známým o poměrech na dráze. S velkým zaujetím hovořil o lidech, kteří na dráze pracují.
Měl jsem je na očích sedmnáct let, celou dobu, kdy jsme bydleli v Praze na Žižkove, v roháku Příběnické a dnešní Seifertově, tehdy Kalininovy. Bydleli jsme v prvním patře, přesněji v mezaninu, takže koleje byly prakticky v úrovni obýváku.
Toho známého jsem se ptal hlavně na to, co mě tenkrát moc zajímalo, když jsem coby kluk pozoroval dění na nádraží: jestlipak ještě dnes železničáři rozpojují vagóny tak, že mezi ně za jízdy (byť pomalé) vlezou a otevřou uzávěr a zase vylezou. "No," pravil známý, "nesmí se to, ale dělá se to pořád!"
Dělá se to i za současných mrazů? Tenkrát se to dělalo naprosto běžně.
Další kaskadérský kousek spočíval v naskakování. Koukám, že jsem slíbil o naskakování samostatné pokračování v článku o tramvajích, slíbil - a nesplnil! Tak někdy jindy. Dnes jen to zmíním, že do tramvaje se v zásadě naskakovalo ve směru jízdy, tedy jaksi zezadu, kdežto ajznboňáci to dělali vždy "proti srsti": ajznboňák (nebo ajznboňanda) stál, vlak jel a on skoro líně vztáhnul ruku a velmi pomalým, elegantním pohybem nastoupil. Pak už jen trůnil na stupátku a mával červeným praporkem, v noci pak máchal červenou lucerničkou. Často mě napadlo, jestli někdy spadnou, zvlášť v zimě, když je namrzlo... Nikdy jsem ale za ta léta známky žádného neštěstí neviděl - jen jednou - to ale byl úraz elektrickým proudem. Vyděšený kluk na to koukal z okna, jak se lékař pokouší vzkřísit bezvládného člověka. Nevím, jak to dopadlo a nezapomenu na tu hrůzu nikdy.
Je to vážná práce, na železnici, byla tehdy, je i dnes.